Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 4

Pila jsem jednoho panáka za druhým. Myšlenky na to jít domů, mě už dávno opustily. Povídala jsem si s Tadeášem. Začala jsem být mnohem lehkomyslnější než před tím. Tadeášovy ruce mi přistály na bocích. Tančili jsme spolu a byli k sobě blíž a blíž. Najednou mi bylo všechno jedno. Pili jsme dál a užívali si hudby. Po několika drincích, které mi Tadeáš připravil, jsem se ho zeptala na ty slibované peníze.
„Tak pojď, mám je nahoře," zakřičel Tadeáš. Vyšla jsem za ním do jeho pokoje. Zavřela jsem za námi dveře. Začal se přehrabovat v tašce, trošku se nakláněl tam a zpátky, dávala jsem to zavinu alkoholu.

„Co to děláš?" Začala jsem se ptát, když vyťukával něco do telefonu.
„Nic," odpověděl a dál začal hledat peněženku. Ozvalo se klapnutí dveří a já se prudce otočila. Nechápala jsem, co tady dělají další tři kluci. Jeden z nich, myslím, že se jmenoval Tomáš mi začal rozepínat knoflík na mých šortkách. „Nech toho," zakřičela jsem, ale bylo to marné. Druhý kluk mi dal dlaň na pusu. Podívala jsem se po někom, kdo by mi mohl pomoc, ale Tadeáš nebyl překvapený z jejich příchodu, tudíž ten na seznamu pomocníků nebyl. Údajný Tomáš mi stáhl kraťásky a řekl, „hmm. To nosíš pokaždé takovéhle krásky," ukázal na moje kalhotky. „Jsou zbytečné," prohodil v mezi řeči další kluk a stáhl je. Ležela jsem od pasu dolů nahá na posteli, snažila jsem se bránit, ale byli v přesile. „Hele, jak se snaží bránit. Chytni jí ty ruce." Další z nich mi chytil ruce a držel mi je za hlavou. Slzy se mi kutálely po horkých tvářích.

Po celém incidentu se oblékli a odešli. Já jsem seděla úplně nahá na posteli a rozhlížela se po mém oblečení. Tadeáš zůstal stát ve dveřích, díval se na mě a po chvíli se otočil a odešel. Posbírala jsem všechny své věci a snažila jsem se odejít z domu. Vytáhla jsem telefon a napsala zprávu Dominikovi, jestli by mi nemohl jít naproti směrem k nádraží.
„Ty už odcházíš?" Ozvalo se za mnou, snažila jsem se na to nereagovat, ale on mě doběhl a chytil mě pevně za rameno.
„Nech mě," zakřičela jsem a přitáhla tím pozornost některých lidí okolo.
„Však jsme si mohli ještě něco užít," řekl Tadeáš a díval se mi do očí.
„Ty jsi," hledala jsem vhodná slova, ale nic mě nenapadlo, „jsi takovej pitomec." Otočila jsem se a odběhla pryč.

Na nádraží jsem viděla stát Dominika, došla jsem k němu a pevně ho objala.
„Co se stalo? Nikdy si mě o nic takového nepoprosila," řekl s nejistotou v hlase.
„Já o tom nechci mluvit."
„Ty brečíš?" Zeptal se tiše. Pustila jsem ho a vydala se domů. Dominik se mnou sladil krok a mlčky jsme došli až před dveře bytu. Odemkl a já vešla dovnitř.
„Viky, tak co se stalo? Tohle je u tebe divný." Snažila jsem se ignorovat jeho otázku.
„Viky, neodcházej, já jsem pro tebe šel a tak to chci vědět." Zvedl hlas, což mě zarazilo.
„Jsem blbá, co ti mám říct?"
„Viky!"
„Fajn. Tadeáš mi napsal, že tančíš u něj doma na stole, ale když jsem tam došla, nebyl jsi tam."
„Já na párty nechodím," zvedl ruku a zlomil ji v zápěstí.
„Jsem ráda, že to vím," ironicky jsem se na něj podívala, ale očividně to ode mě čekal, takže pokračoval.
„A když jsem tam teda nebyl, co bylo dál?"
„Vypila jsem pár drinků. Pak mi měl dát peníze za to dopoledne, ale když jsem s ním šla pro peněženku, přišlo tam pár jeho kamarádů a ..."
„Panebože, už nic neříkej." Přerušil mě.
„Dominiku, já nevim co mám dělat." Začala jsem brečet a zhroutila jsem se mu do náruče. Snažil se mě uklidnit a posadil mě na pohovku a podal mi deku. Lehla jsem si úplně vyčerpaná a do chvilky jsem usnula.

Když jsem se ráno vzbudila, Dominik připravoval snídani.
„Dobré ráno," pozdravil mě s úsměvem.
„Dobré," řekla jsem zahanbeně a vyrazila do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla, „panebože, vypadám strašně." Pověděla jsem si a odlíčila se.
U snídaně jsem nic neříkala, ale Dominik měl relativně dobrou náladu. Byla jsem na něj naštvaná, že po tom, co se včera stalo, dokázal mít dobrou náladu.
„Dominiku, mohl bys, prosím, zapomenout na to, co se včera stalo?"
„Ne," zavrtěl hlavou.
„Prosím." Stále hýbal hlavou ve stejném směru, jako před tím.

Zazvonil zvonek a já se zeptala, „ty někoho čekáš?" Kmitl rameny, ale nevstal. Došla jsem otevřít dveře a nemohla uvěřit svým očím. Stál tam Tadeáš a v ruce držel tulipány.
„Co tu chceš?" Znělo to přesně tak chladně, jak jsem chtěla.
„Viky, prosím, promiň mi to." Podal mi tulipány. Jak mohl sakra vědět, že tyhle kytky mám nejraději. Otočila jsem se a za mnou stál Dominik.
„Nechci s tebou mluvit, vypadni." Zařvala jsem na Tadeáše.
„Hej, tvůj teplej kámoš mi volal, tak mě laskavě nech něco říct."
„Cože?" Zeptala jsem se Dominika.
„Viky," začal Tadeáš, „chtěl jsem se ti omluvit, byla to strašná hloupost, ale slibuju, že už se to nestane."
„To si piš, že už se to nestane." Vyšilovala jsem.
„Ale moje rodiče nás pozvali na oběd."
„Děláš si srandu, že jo?" Vložil se do toho Dominik. Nevěřícně jsem přeskakovala očima z jednoho na druhého.
„Víš co?" Řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Půjdu." Zaskočila jsem tou větou oba kluky, kteří tomu taky očividně nemohli uvěřit.
„Tak se připrav, počkám tady." Zamumlal Tadeáš.

Dominik prudce zabouchl dveře.
„Děláš si srandu? Zapomněla si na včerejšek?" Přeskočil mu hlas.
„Ne, ale očividně mu na to dost záleží, takže..."
„Takže mu pomůžeš?" Zeptal se šokovaně.
„Jasně, že ne," zasmála jsem se, „já mu to tam pořádně osolím." Dominik začal konečně chápat. Když jsem se sem před rokem nastěhovala, ten kluk nedokázal říct ani sprostou věc. Teď už je použitelnej aspoň na tohle. Takže jsme vymysleli plán.

Na obědě všechno probíhalo tak, jak se dalo čekat. Jeho rodiče vyprávěli o tom, jak Tadeáš je hodný kluk a já jsem neuvěřitelně jiná, než mě kdy čekali.
„Víte co se říká?" Zeptala jsem se a podívala jsem se na Tadeáše, který ztuhnul.
„Co se říká?" Zajímal se Tadeášův mladší bratr.
„Nikdo není dokonalý." Zasmála jsem se a zvedla skleničku se šampaňským.
„To máš pravdu. Jsi chytrá, Tadeáš má štěstí, že tě má." Na okamžik jsem se zamyslela, jaké by to bylo, kdybychom spolu doopravdy byli, ale hned jsem tu myšlenku zahnala.
„To opravdu má," přikývla matka a připila si.
„Jsem moc ráda, že tu dnes můžu být," řekla jsem.
„To my taky, že ano?" Podívala jsem se na Tadeáše, který seděl jako přikovaný k židli.
„Věděli jste, že Tadeáš má skvělou partu kluků," začala jsem. Rodiče se na sebe zděšeně podívali a jednohlasně řekli, „ne."
„Tak skvělou, že spolu dělají úplně všechno, viď?" Obrátila jsem se na Tadeáše, který hlasitě polkl.
„To je skvělé, proč si nám to neřekl?" Zaradovala se mamka.
„Taky bych vám nerada říkala, jak znásilňujeme holky na párty u vás doma."
„Cože?" Zakuckal se jeho otec.
„Jdi do svého pokoje," zařvala matka na svého druhého syna. Ten okamžitě poslechl a odběhl pryč.
„Tadeáši, řekni, že to není pravda." Prosil ho otec, ale Tadeáš se jen dál díval na podlahu.
„Jestli chcete, můžu vám dokonce říct, jak to dělaj." Řekla jsem povýšeně.
„Panebože, proč jí věříte?" Zeptal se Tadeáš naštvaně. Trochu mě překvapila jeho reakce, ale rychle jsem pokračovala.
„Podívejte," ukázala jsem jim modřiny na rukou, na kterých bylo jasně vidět, že tyhle modřiny nejsou od pádu.
„Ona si vymejšlí," zařval Tadeáš.
„Já to asi nechápu, jste jeho přítelkyně nebo ne?" Prohlásila zděšeně matka a otočila se ke mně.
„Ne, nejsem. Měla jsem za tohle divadélko slíbené peníze."
„Tadeáši, ty si se totálně zbláznil." Řval jeho otec a strčil do svého syna.
„Myslím, že byste měli věřit svému synovi a né nějaké couře."
„Myslím, že ta holka mluví pravdu, tohle by si totiž sama neudělala," řekla matka a ukázala na mé ruce.
„Já bych měla jít," zasmála jsem se. „Tohle už je na vás. Na mě čeká odvoz venku a chtěla bych říct, že ještě někdy něco takového uděláš," trhla jsem hlavou směrem k Tadeášovi, „tak to bude vědět ještě někdo jiný, než tvoji rodiče." Odešla jsem a nasedla k Dominikovi do auta.