Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 15

Když jsem se probudila se ztuhlým obličejem od pláče, uvědomila jsem si, že dneska musím vyhovět Tadeášovým rozkazům. Musím se s ním sejít. Takhle to dál nejde. „Dominiku, máte dneska s Kryštofem něco v plánu?" Zeptala jsem se, když jsem přišla za ním do kuchyně. Bez toho, aniž by se otočil od sporáku se zamyslel a pak řekl, „chtěli jsme jít do kina, ale pak nám došlo, že by se ti tam se sádrou sedělo špatně."
„To je v pohodě, klidně běžte." Mávla jsem rukou. Dominik se na mě podíval, jak kdybych měla kdoví co na těle.
„Vážně?" Zvedl obočí a změřil si mě pohledem.
„Nemusím vám dělat všude ocásek." Usmála jsem se a snažila se nastavit pohodu.
„Tak já ti tady připravím věci, abys nemusela tolik vstávat, půjdeme až k večeru, tak si pustíš film a všechno ti dám na ten stolek." Ukázal na konferenční stolek před pohovkou.
„To nemusíš, nejsem malá."
„Viky, máš sádru, nemusíš si takhle hrát na hrdinku." Napomenul mě a podal mi kávu.
„Díky," nesměle jsem se usmála a vzala jsem si hrneček.

Kryštof přišel asi hodinu před jejich odchodem. S Tadeášem jsme se domluvili, že se sejdeme ve třičtvrtě na sedm u něj. Rozhodl se, že mu nemám chodit do auta, protože tam nechce mít špínu z těch berlí. Tudíž mě čekala asi hodinová cesta k němu. Kluci odcházeli kolem půl šesté. Rychle jsem se převlékla do oblečení, které je mělo odradit. Stará mikina s nulovým výstřihem, bohužel kraťásky jsem si vzít musela, bylo to jedno z mála, co se mi vešlo na sádru. Naposled jsem se na sebe podívala v chodbičce a vyrazila. Měla bych to stihnout být zpátky, než se vrátí kluci. Prostě jen řeknu Tadeášovi svoje a půjdu.

Došla jsem před jeho dům s deseti minutovým zpožděním. „Konečně, jdeš pozdě." Štípla mě jeho ruka na tváři. „Tak hele, já nejsem tvoje hračka. Přišla jsem ti říct, že chci, abys nás všechny nechal na pokoji," tvářila jsem se vážně a čekala na odpověď. Muselo ho to zaskočit, protože chvíli jen otvíral pusu. „Co se tady děje?" Přišla k nám žena, kterou jsem poznávala, musela to být jeho matka.
„Panebože, co se vám stalo?" Zeptala se mě a ukazovala na sádru.
„Měla jsem nehodu, ale to váš syn nejspíš moc dobře ví a rád vám řekne, co se stalo."
„Tádo?!" Udivila se a napřímila záda.
„Děláš si prdel?" Ostře se ohradil.
„Neměl si mě sem zvát, když nechceš, aby to věděla." Poklepala jsem si prstem na čelo a berli držela v podpaží. Jeho matka vyváděla, doufala jsem, že mi to pomůže, ale ona se ke mně jen obrátila a řekla, „asi jste si to zasloužila, Tadeáš není zlý člověk."
„Prosím?" Byla jsem šokovaná, to přeci nemyslela vážně.
„Tadeáš, je hodně impulzivní, ale jinak je to hodný kluk. Prý to neudělal, tak já mu věřím." Založila si ruce na hrudi a Tadeáš se na mě jen zašklebil. Jeho matka se otočila a zmizela za velkými dveřmi.
„Ty svině," kopl mi do zdravé nohy. Tak tohle se mi nepovedlo, doufala jsem v její pomoc.
„Hele, co chceš? Sex? Máš peněz na spousty holek, kterým jde o peníze, ale já už nechci, chápeš to?"
„Ale já chci tebe, do prdele, já tě měl rád a tys mě poslala k vodě. Nebude tě mít on!" Křikl na mě, zastavilo se mi srdce, měla jsem strach, ale tady nešlo jen o mě.
„Je mi jedno, co chceš ty. Myslím si, že nejsi ve výhodě, aby sis mohl diktovat podmínky."
„Pche," vzal mi berle a hodil je za sebe, „jsem v dost jasný výhodě." Uznávám, teď jsem byla ve špatné situaci a nevěděla, co s tím. Podívala jsem se na mu do tváře a ze všech sil plivla.
„Já ti říkám, že jsi idiot a necháš mě na pokoji." Otočila jsem se na zdravé noze a opatrně se pajdala pryč. Chytil mě kolem pasu a zamezil mi tím možnost pohybu.
„Pusť mě. Ty na mě nešahej." Křičela jsem hystericky a doufala, že nějaký odvážný soused z ulice pomůže. Schytala jsem pěstí do břicha, čímž jsem se sklátila k zemi. Byli jsme těsně před brankou na ulici. Ležela jsem na chodníku v klubíčku s nataženou nohou. Ještě si párkrát kopnul, než mi někdo pomohl. Nevnímala jsem, kdo to je. Byla jsem dost malátná a pouze vím, že jsem v dálce slyšela sirény. Chtělo se mi z ničeho nic spát. „Slečno, neusínejte," to bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem ucítila teplo pod zády a nepříjemný tlak na ústech.

„Slyšíte mě?" Ptal se muž, klaníc nade mnou. Otevřela jsem pusu na odpověď, ale vypustila jsem jen jakýsi zvuk, připomínající právě dusícího krocana.
„Nemluvte, dokážete mi pokývnout hlavou? Musím se vás zeptat na pár otázek." To jsem svedla, snažila jsem se si vzpomenout na odpovědi jeho otázek. Rukou jsem si snažila sundat z obličeje masku s kyslíkem.
„Nechte si ji tam. Lépe se s tím dýchá." Přikývla jsem mu a trochu se snažila uklidnit. Když se zeptal na obvyklé otázky, oznámil mi, „odvezeme vás do nemocnice. Policie vás určitě bude vyslýchat."
„Hgadi," sakra, co to je?
„Prosím? Nerozumím vám.  Buďte v klidu. Ten muž na ulici vám pomohl, bůh ví, co by se dělo bez jeho zásahu," kmitl rameny a zkontroloval mi tlak.

Po veškerém vyšetření jsem byla odvezena na pokoj, kde se mě policie ptala na pár otázek ohledně Tadeáše. Uklidnila mě, že je ve vazbě a vězení má téměř jisté, jestli se mu to prokáže. Když jsem tak zůstala ležet sama, sáhla jsem po telefonu, který ležel na nočním stolku.

Dominiku, jsem v pohodě. Prosím, mohl bys přijít do nemocnice. Hlavně buď v klidu, už se nic neděje.

To byla první věc, kterou jsem chtěla napsat, další esemesku jsem poslala té paní do děcáku, že bych se s ní chtěla sejít a za vše jí poděkovat. Ona byla opravdu ochotná pomáhat ostatním. Měla jsem ji ráda už tenkrát. A teď ta poslední zpráva.

Jak ti je? Zlepšilo se to? Moc na tebe myslím.

Chtěla jsem jít za ním, ale myslím, že teď toho má opravdu hodně. Půjdu tam, až nebudu mít tu modřinu na obličeji od jeho kopanců. Věděla jsem, že n jeho odpověď nemusím čekat dlouho.

Panebože, volal mi Kryštof, že jsi v nemocnici. Co se stalo? Kde jsi?

Proč musí být Dominik taková drbna. Napsala jsem mu, kde si myslím, že se nacházím a telefon položila na stůl. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, ale už je pozdě mu to nějak rozmluvit. Přála jsem si aby přišel po svých, ale když se objevil na vozíčku, nedala jsem na sobě znát zklamání.
„Viky, co se stalo? Jsi v pořádku? Kdo ti to udělal?"
„Moc otázek najednou," snažila jsem se posadit, ale sykla jsem bolestí.
„Tak mi to řekni," pobídl mě a chytil mě za ruku.
„Tadeáš, ale už je to dobrý." Zkřivila jsem rty, chtěla jsem se usmát, ale bolest mi úsměv nedovolila. Jednou rukou mě hladil po vlasech a druhou mi svíral dlaň. Jeho soucitný pohled mě dostával. Byla jsem z něj úplně mimo.
„Je mi líto, že jsem tam nebyl, abych ti pomohl." Podíval se na naše spojené prsty a já si řekla, že už je na čase mu konečně něco říct, „Keve?" Podíval se mi do očí. Byla jsem ráda, že ležím, protože by se mi jinak podlomily kolene.
„Miluju tě." Usmál se tím nejsladším úsměvem a políbil mě.
„Taky tě miluju," z jeho úst to bylo tisíckrát jiné než vidět to napsané ve zprávě.