Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 14

Dominik mi se vším moc pomáhal. Cítila jsem se jako královna, která se nechá obskakovat, ale na mou obranu, sádra byla vážně otravná a nešlo s tím moc věcí dělat. Dobře šlo by to, ale není to pohodlné, takže mi Dominikova pomoc vyhovuje.
„Viky, dáš si k obědu francouzské brambory?" Zavolal z kuchyně.
„Jo, ty mám strašně ráda."
„Fajn, přijde i Kryštof." Už jsem neměla potřebu mu odpovídat. Kryštof byl normální kluk, který randil s mým spolubydlícím. Jestli ho měl Dominik rád, tak i já. Vzala jsem do ruky telefon a napsala zprávu Kevinovi do nemocnice, už jsou to dva dny, co jsem doma a on tam stále musí ležet. Včera jsem za ním chtěla jít, ale napsal mi zprávu, že tam nemám chodit, že tam má rodiče. Jeho rodiče byli celkem v pohodě, ale neviděli mě u něj moc rádi, tak jsem zůstala doma.

Ahoj, tak jak ti je? Chceš něco přinést?

Na odpověď jsem nečekala dlouho, nejspíš se tam dost nudil.

Lásko, dneska se tvůj příchod nehodí. Nemá cenu, aby si sem s tou sádrou chodila. Miluju tě.

Když jsem si to přečetla, myslela jsem, že moje srdce vynechává některé údery. „Cože?" Řekla jsem nahlas a dál zírala na obrazovku.
„Děje se něco?" Přispěchal rychle Dominik.
„Podívej," ukázala jsem mu zprávu a čekala na jeho vyjádření.
„Však prostě půjdeš zítra."
„Ty to nechápeš? Ani včera jsem tam neměla chodit."
„Tak prostě chce být chvilku sám. My kluci si rozumíme."
„Ty moc klukům nerozumíš." Odsekla jsem a vytrhla mu telefon z ruky. Dominik jen kmitl rameny.
„Promiň, tak jsem to nemyslela. Nezlob se. Jsem pitomá."
„Já tě chápu. Ale prostě si myslím, že tě jen nechce tahat s tou sádrou tam a zpátky. Nic víc."
„Máš pravdu, děkuju." Usmála jsem se na něj a doufala, že se opravdu nezlobí.

Po obědě, který byl skvostný jsem se dobelhala do pokoje. Dominik usnul na pohovce a Kryštof uklidil kuchyň a taky se k němu natáhnul. Využila jsem příležitosti a vydala se ze dveří ven do ulic. Šla jsem k nemocni asi padesát minut, normálně bych tu mohla být za dvacet minut. Před vchodem jsem viděla Tadeáše, jak kouří cigaretu. Chtěla jsem se do nemocnice za Kevinem dostat jinudy, ale všiml si mě.
„Nazdar, tak ty za ním lezeš? Nestačí ti to, co se mu kvůli tobě muselo stát?" S ironií v hlase se ke mně přiřítil a chytil mě kolem ramenou.
„Jdi někam. Já se vydírat nenechám. Myslím, že máš pořád vroubek na policii." Snažila jsem se znít odvážně, ale připadala jsem si jako malé dítě před zlým psem. Slzy jsem držela na krajíčku.
„Dávej si pozor na pusu. Já tady nejsem pro srandu."
„A proč tedy?"
„Slíbil jsem děvku na šukání, takže si na zítra nic neplánuj. Vyzvednu tě v sedum."
„Já s tebou nechci."
„V sedum nebo to příště dopadne hůř než teď." Uchechtl se a odešel. Nechal mě stát před vchodem do nemocnice. Naposled jsem se za ním ohlédla a vydala se o berlích za Kevinem.

Zaťukala jsem na dveře od jeho pokoje.
„Ano," zazněl hlas z poza dveří. Otevřela jsem dveře a pomalu se belhala k němu.
„Viky? Co tu děláš?" Vyjekl překvapeně. To mě opravdu zasáhlo, myslela jsem, že bude nadšený.
„Chtěla jsem ti udělat radost." Podívala jsem se na zasádrovanou nohu.
„Jsem rád, vážně moc, ale nemělas sem chodit?"
„Proč?" Zajímala jsem se.
„To už je jedno." Mávl rukou a snažil se posadit. V obličeji měl vidět bolest a hněv zároveň.
„Nemusíš se zvedat," řekla jsem starostlivě a přiskočila k jeho posteli a chytila ho za ruku. Druhou rukou mi zastuděl na krku a políbil mě. Posadila jsem se k němu na postel a natáhla si tam obě nohy. Hlavu jsem mu položila na hruď, hladil mě po vlasech a já mu vyprávěla, jak se Dominik doma snaží. Povídali jsme si strašně dlouho. Začínala jsem být unavená, padaly mi oči. „Viky, měla bys někomu zavolat. Takhle tě nemůžu pustit domů samotnou." Zašeptal, když jsem víčka nechala zavřená.
„Já to zvládnu, neboj se." Políbila jsem ho na tvář, když zrovna ve dveřích stál doktor a odkašlal si.
„Promiňte, ale už byste měla odejít. S panem Hlavičkou budeme muset na cvičení." Nad jeho příjmením jsem se pousmála s představila si, jak by vypadalo moje jméno Viktorie Hlavičková.
„Jaká cvičení?" Vrátila jsem se do reality a ustaraně se podívala na Kevina.
„Myslím, že to by vám měl říct pan Hlavička sám. Dám vám chvíli." Posmutněl mu hlas, ale zachoval se jako opravdový člověk, kterého bych pod bílým pláštěm nečekala.
„Keve? Co se děje?"
„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat," jeho pohled sjel k nohám.
„Keve." Napomenula jsem ho.
„Musím chodit někam na rehabku, protože nemám cítění v nohách." Slzy v očích jsem už neudržela, začaly téct po tváři proudem. „Viky, v pohodě. Budu to pravidelně cvičit, ano?" Začal mě uklidňovat, ale přitom bych to měla dělat já.
„Je to moje chyba," zaklela jsem a položila si obličej do dlaní. Chytil mi ruce a podíval se na mě.
„Není to tvoje chyba. Všechno bude v pořádku."
„Proč si mi nic neřekl?"
„Nechtěl jsem tě děsit. Sestřička říkala, že se to lepší. Viky, prosím tě, hlavně si to nevyčítej."
„Udělal to Tadeáš, bylo to domluvené." Ty slova ze mě drala neuvěřitelně rychle. V tom přišel doktor a požádal mě, abych odešla. Naposled jsem políbila Kevina a pošeptala, že se zítra vrátím. Když ho odvezli na cvičení, posadila jsem se na sedadlo na chodbě a vytáhla telefon. Napsala jsem Dominikovi, aby mě vyzvedl.

Kevinovo zranění je jen kvůli mně. Je mi z toho na nic. Tadeáš mě chce zítra, jinak to bude horší. Musím něco udělat. Prostě musím.