Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 11

Seděla jsem v tmavé místnosti a rozhlížela se kolem sebe. Chtěla jsem si protřít oči, ale nemohla jsem zvednout ruce, něco se mi zarylo do zápěstí.
„Už jsi vzhůru? Tak já zavolám Tádu," prohlásil někdo u dveří.
„Počkej," zakřičela jsem na něj.
„Proč?"
„Kde to jsem?" Pamatovala jsem si, že jsem je potkala před večerkou, ale kam jsme jeli, to už nevím.
„Nebudu ti to říkat, nejsem tak blbej." Přešlápl si a podrbal se na zátylku.
„Jak se jmenuješ?"
„Roman."
„Romane, o co tady jde?"
„Tohle bych ti říkat neměl, ale stejně s tím nic neuděláš," pokrčil rameny a vrátil se ke mně.
„Neřeknu, že to vím. Slibuju ti to."
„Tadeáš s Tomášem si s tebou chtěj krapet užít, ale ..." Nedokončil to.
„Ale co?"
„Nedošlo jim, že pak tě musí vrátit, takže si myslím, že to nedopadne dobře."
„Romane, prosím, musíš mi pomoc." V jeho hlase jsem vycítila lítost, nebyl jako oni, byl jiný.
„Nemůžu, je mi to líto." Posmutněl i v ramenou.
„Přeci tady nemůžu zůstat."
„Nemůžu tě pustit, tady jde o mou přítelkyni."
„Co mi udělají, až se jim přestanu líbit?"
„To nevím, ale rozhodně tě nepustí domů."
„Koho chceš pustit domů, ty idiote?" Zařval Tadeáš a postavil se před Romana.
„Nikdo tě nebude pouštět. Chceme si užít."
„Já ale nechci. Prosím Tadeáši." Vysvobodil mi ruce ze škrtícího lana. „Pojď," popadl mě a vedl mě pryč.

Dovedl mě do pokoje, kde už čekal Tomáš. „Klekni si," zavelel Tadeáš. Rychle jsem přejížděla očima mezi nimi. Zazvonil telefon, oba dva se ohlédli a já rychle vyběhla ze dveří. Seběhla jsem schody a vyrazila ze dveří, kde mě doběhl Tomáš. „Co to děláš?" Zařval na mě. Měla jsem v sobě tolik adrenalinu, že jsem ho udeřila největší silou mezi nohy a pokračovala dál v útěku. Vběhla jsem na silnici, bylo mi jasné, že nemůžu zůstat čekat na projíždějící auto. Vystoupala jsem na kopec a spatřila ženu, která venčila menšího psíka. Bylo to dobré znamení. Někde blízko musela přeci bydlet, doběhla jsem k ní, celá zadýchaná. Ptala jsem se na cestu a zjistila jsem, že se nacházím relativně blízko města. Vydala jsem se směrem, kterým mi bylo ukázáno. Zahládla jsem auto, ve kterém seděl Tadeáš a hledal mě s hlavou vytrčenou z okénka. Měla jsem se ji zeptat na telefon, přemýšlela jsem při chůzi. Uviděla jsem betonovou džungli a uvnitř těla se zaradovala. Vběhla jsem do prvního domu, k mému štěstí to bylo nákupní centrum. Dobře, ne tak úplně centrum. Je tu velký obchod s potravinami a dva malé stánky s botami. „Támhle je," zaslechla jsem za sebou a vběhla mezi lidi, mířící do potravinového světa.

„Viky, co ty tady děláš?" Udivila se moje bývalá vychovatelka z děcáku.
„Můžete mi, prosím, pomoc?"
„Jistě, copak potřebuješ?"
„Odvezete mě hned teď domů?"
„Hned?" Ujišťovala se.
„Prosím," naléhala jsem. Viděla jsem, jak mě hledají mezi regály. Musela se toho všimnout, protože se ohlédla taky. „Ty je znáš?"
„Odvezete mě nebo ne?" Popadla mě za ruku a skoro běžela k autu. Vyrazila rychlostí světla a já se zarazila do sedačky. V autě se mě ptala, co se děje, ale nechtěla jsem ji tím nijak zatěžovat. Čím míň toho bude vědět, tím líp.

Vysadila mě před panelákem, kde se nacházel náš byt. Poděkovala jsem ji a řekla jsem, že ji zavolám a všechno ji potom vysvětlím. Zrovna odemykal muž, kterého jsem párkrát viděla a podržela mu dveře výtahu. „Pojďte," zasmál se na mě. Nečekala jsem na výtah a vyběhla schody po dvou. Zabušila jsem na dveře, stále jsem se ohlížela.
„Viky, kde jsi byla?" Na nic jsem nečekala, vběhla jsem do dveří a zabouchla. Rozbrečela jsem se a svezla se po dveřích. „Viky, kluci tě hledají. Volali jsme i na policii," Dominik si ke mně přisedl a vytáhl telefon z kapsy. Něco tam naťukal a opět směřoval pozornost na mě. „Viky, tak mluv."
„Byl tam," vzlykla jsem. „Byl tam Tadeáš." Ozval se zvonek, škubla jsem sebou. Dominik otevřel a ve dveřích stál Kevin s vystrašeným výrazem. „Viky," vyjekl a pevně mě objal. „Kde je Kryštof?" Ptal se Dominik. „Nevím, hledali jsme každý jinde." Odbyl ho Kevin, který se věnoval mě.
„Potkal ji Tadeáš," řekl za mě Dominik. „To je ten kluk?" Přikývla jsem mu a otřela si slzy z tváří. „Policie, přijede sem, volal jsem jim už po cestě. Nemusíš se bát, dělá tam můj strejda, pomůže nám." Vydechl Kryštof, když ho Dominik pustil dovnitř.

„Pojedete s námi na výslech," řekl Kryštofův strýc. Zvedla jsem se a šla za ním. „Můžu jít s vámi?" Zajímal se Kevin. „Bude lepší, když tam přijedete později a pak slečnu odvezete. Kevin přikývl a věnoval mi pohled, ve kterém jsem našla oporu.
Výslech proběhl v klidu, řekla jsem všechno. Musela jsem začít už u flešky až přes nezávislý sex. Strážník mě ujistil, že teď budu v bezpečí a před domem bude stát policisté v utajení. Tadeáš s Tomášem jsou pro své chování podezření z prodeje drog. Romana jsem nezmiňovala, mohl mě chytit při mém útěku, když jsem ho míjela ve vchodu, ale neudělal to. Nemohla jsem mu nijak pomoc, ale vynechat ho z celého vyprávění nebylo těžké.

„Děkuji, že jsi mě tady vyzvedl." Řekla jsem, když jsem vyšla z výslechové místnosti a čekal tam Kevin. „A měl jsem tě snad nechat jet samotnou?" Uchechtl se a pevně mě objal. Vyrazili jsme společně k nám domů. Ve výtahu se na mě koukal, že bych řekla, že mu přeskočilo. „Co koukáš?"
„Přemýšlím," bez mrknutí oka mi odpověděl.
„Nad čím?"
„Co sis musela prožít."
„Já si to asi neuvědomuji, byla jsem v šoku."  Vešli jsme do bytu, kde na nás čekal Kryštof s Dominikem. Dominik mi skočil kolem krku.

Večer jsme si pustili konečně ten film, dokonce jsem ho mohla i vybrat. Ležela jsem s hlavou v Kevinově klíně. Kluci byli propletení, že ani nevím, jestli ruka, která trčí z gauče je Dominika nebo Kryštofa. Kevin pomalu jezdil rukou po mých zádech. Já si uvědomila, že tihle tři kluci mi jsou blíž, než bych kdy řekla, že se někomu povede. „Viky, nechceš jít spát? Zavíraj se ti oči."
„Ne, tady je to fajn," zavrtěla jsem hlavou. Kevin mě přikryl dekou, která byla na pohovce a já se uvelebila v jeho náručí.