Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapiola 18

Seděli jsme společně u snídaně a domlouvali plány na dnešek. U stolu vládla mnohem přijatelnější nálada, než včera večer. Bavili jsme se a smáli jako každé jiné ráno. Já si uvědomila, jak hloupě jsem se včera vůči matce chovala. Mohla jsem ji aspoň vyslechnout, proč přišla zrovna včera a bála se o mě. Nemám na ní žádný kontakt, jedinečná možnost na setkání je pryč.
„Viky, chceš ještě kafe?" Vytrhl mě z myšlenek Dominik. Nesměle jsem zavrtěla hlavou.
„Co ti je?" Pošeptal mi Kevin, když Dominik s Kryštofem se usilovně dohadovali v kuchyni.
„Byla jsem blbá. Myslela jsem si, že jsem udělala dobře."
„Dobře s čím?"
„Že jsem matku poslala pryč." Pohladil mě po noze a políbil na tvář.
„Myslím, že máš spousty možností, jak to napravit a já vím, že ty to zvládneš."
„Zvládne co?" Vmíchal se do toho Kryštof.
„Nic, zvědavče." Odsekl Kevin a dál jsme se v tom nevrtali.

Celý týden jsem byla myšlenkami jinde a bojovala s nutkáním se každého zeptat. V pátek večer jsme si doma všichni sedli a užívali si u filmu, který Dominik našel na internetu. Byla to romantická komedie. Jsem tady jediná holka a jako jedinou mě to vůbec nezajímá. Kevin byl však u vytržení. Sedla jsem si k němu na klín a on mi malými pohyby hladil po zádech. Nakonec mě odstrčil stranou, protože neviděl. Takže jsem ležela vedle něj a dotýkala jsem se ho pouze chodidly.
„Proč už jí to konečně neřekne?" Zaklel Dominik a svalil se na Kryštofa za ním.
„Nesmíš to tak prožívat," obrátila jsem oči v sloup a pokračovala, „je to klasická romanťárna, takže ti říkám, dej tomu dvacet minut a jsou svoji."
„Viky, rád bych tě upozornil, že ty víš prd o těchto věcech."
„Dominiku!" Okřikla jsem ho, ale on se ani nehnul. Neuběhlo ani deset minut a už byli spolu v posteli a on plánoval svatbu, jak nečekané.
„Haha, měla jsem pravdu," prudce jsem se zvedla, když se rozezněl zvonek u dveří.
„Někoho čekáte?" Zeptal se Kryštof, ale Kevin ho pohledem usadil na pohovku.
„Myslím, že bys tam měla jít." Pobídl mě Kevin a já s hlasitým polknutím přikývnu.

„Viky," zvedla ke mně ruce žena, které se snažím odpustit a říkat mami.
„Ahoj," odpověděla jsem a nejistě na ní pohlédla.
„Tvůj kamarád mi řekl, že si chceš promluvit, tak jsem tady."
„Cože? Můj co?"
„Tvůj kamarád, Kevin říkal, že se jmenuje."
„A-aha, jasně, tak chceš jít dál?"
„Viky, je pátek večer, myslím, že bude lepší to nechat třeba na nedělní dopoledne. Máš čas?"
„Asi jo. Jo mám." Přikývla jsem, ona se otočila na patě a odešla.

Nemohla jsem dospat, byla jsem nervózní a Kevin si toho všiml. Několikrát mě uklidnil, ale vůbec mi to nepomohlo. Nedokázala jsem nic sníst.
„Proč si tak mimo? Však si byla vždycky drsňačka." Dominik nikdy neví, kdy je lepší nemluvit.
„Dominiku, buď k ní trošku ohleduplný." Napomenul ho Kryštof a posadil se vedle mě na pohovku.
„Neviděla jsem ji věčnost. Zajímá se o mně a tohle jsem v dětství neměla." Usmála jsem se, ale bylo to spíš pro moje uklidnění.
„Kde máte ten sraz?" Vytrhl mě z myšlenek Kevin. Viděla jsem v něm uklidnění a podporu. Snažila jsem se zhluboka nadechnout.
„V té kavárně, jak se poznali kluci," pokývla jsem hlavou směrem k nim. Všichni tři se ušklíbli a přikývli mi.
„A v kolik tam máš být?"
„Až v jedenáct," odpověděla jsem a trošku se uklidnila.
„Viky, je jedenáct a deset minut." Vyjekl Kryštof a ukázal na hodiny.
„Cože?!" Vyběhla jsem ven z bytu, jen v kalhotách na spaní a tílku.

„Viky, už jsem si myslela, že nepřijdeš." Pohlédla na špičky bot a snažila se zasmát, ale bylo vidět, že to nebyl vtip.
„Promiň, nechtěla jsem přijít pozdě." Omluvila jsem se, ale bylo jasné, že se atmosféra neuvolní. Povídaly jsme si asi tři hodiny, říkala, co má teď za práci a za přítele, který jí přes dva roky tajil malého syna, jen proto, aby se na něj nevykašlala. Miluje ho a chce s ním být i přes to umanuté děcko. Trošku mě ranilo, že jeho taky nedali do domova, ale pak si říkám, že bych nikomu nepřála stejný osud.
„Mami," vyhrkla jsem v polovině její věty o tom, že si doma začala pěstovat vlastní bylinky k vaření. Samotnou mě slovo 'mami' překvapilo, ale myslím, že jí nemůžu říkat jinak. Když se na mě podívala a stále mlčela, vzala jsem na sebe tíhu okamžiku a mluvila dál. „Proč ses teď objevila?" Vyvalila oči a mě došlo, že to znělo hůř, než mělo. „Teda, chci říct, proč teď. Jsem ráda, že..."
„Chápu to, Viky. Nemusíš to obhajovat." Přikývla jsem a dala si ruce na stůl, do kterých jsem položila bradu.
„Byla jsem strašně mladá, když jsem zjistila, že jsem těhotná a čekám tebe. Ano, já vím, neomlouvá mě to. Jen si to," zhluboka se nadechla. „Jen si to, prosím, vyslechni." Dala jsem jí najevo, že neuteču a budu tady sedět, dokud mi neřekne všechno.