Měl bys vědět, že tě nenávidím.

Kapitola 12

Probudila jsem se ve své posteli, pohlédla jsem z okna na noční oblohu. Vedle mě ležel Kevin, který pravidelně oddechoval. Seděla jsem na posteli a teprve mi docházelo, co se stalo. Natáhla jsem se pro kapesníky na noční stolek. Omylem jsem se nohou dotkla Kevina, ten se okamžitě vzbudil. „Promiň, to jsem nechtěla." Hlesla jsem tiše a doufala, že se jen otočí a bude spát. „Nevadí, ty pláčeš?" Zachraptěl unaveným hlasem.
„Ne, jen jsem se potřebovala vysmrkat."
„Proč lžeš?" Zašeptal, „nemusíš to v sobě dusit, to co sis prožila, můžeš plakat, není to slabost." Položil mi ruku na záda a klekl si ke mně. „Nemůžu ti říct, že chápu to, co prožíváš, ale snažím se ti pomoc. Slzy nejsou pro slabochy."
„Ale já nikdy tolik nebulela, ne tolik, co teď."
„Viky, to je pochopitelný. Nikdo ti nebude nic vyčítat. Dominik si s tebou popláče, stačí říct a už má slzy na krajíčku," chytil mi tvář a mile se usmál. Ten jeho zářivý úsměv je strašně nakažlivý.
„Ty se usmíváš?" Pronesl s vtipem v hlase. „Víš něco jako midozim?" zeptala jsem se najednou.
„Midozim? Co to má být?" Stáhl obočí k sobě a nakrčil nos.
„To bylo v té stříkačce."
„Podívám se na internet, počkej tady." Odběhl z pokoje a já si pomyslela, že teď rozhodně neplánuju nikam odejít.
„Jak si to říkala?" Kmital palci po obrazovce telefonu. „Midozim, asi."
„To je divný, výsledky pouze v angličtině, nějaká stránka." Pokrčil rameny a ještě chvíli něco hledal.
„Mám to," zahlásil, když jsem se vrátila z toalety.
„A?"
„Je to midazolam."
„Tos mi toho moc neřekl."
„Midazolam je krátkodobě působící léčivo ze třídy benzodiazepinů, používané pro léčbu křečí a pro vyvolání sedace a amnezie při lékařských zákrocích," udiveně se na mě podíval.
„Stejně tomu nerozumím," odvětila jsem a posadila se k němu.
„Jestli to chápu dobře, dává se to na uklidnění před a po operaci. Je to zklidňující věc na všechno."
„Cože?"
„Hele, zklidní se ti dech, budeš unavená a nebudeš agresivní, tudíž tě to natolik utlumí, že začneš být unavená. Před operací se ta tekutina prý podává do pusy a po operaci se vpichuje do žíly."
„Jsi nějakej chytrej."
„Jen čtu na netu," usmál se na mě.
„Tudíž to bylo jen dočasné?"
„Dvě hodinky a budeš úplně v pohodě."
„Aha," zamyslela jsem se.
„Dobrý?" Zeptal se opatrně.
„Jo. Jdeme spát?"
„Viky?"
„Jdeme spát," řekla jsem ostře. Už nic neříkal, lehl si a nadzvedl přikrývku, abych si pod ní mohla lehnout.

Ráno mě probudila překrásná vůně, otevřela jsem oči a viděla Kevina, jak nesl snídani. „Přines jsem ti snídani, dáš si?" Netušila jsem, co to je, ale vonělo to krásně.
„Mám hlad, takže moc ráda." Okamžitě mi podal talíř plný jídla. Nacházelo se tam úplně všechno. Nakrájené ovoce, zelenina a vajíčka. To ale není ta překrásná vůně.
„Co to tu voní?" Zajímala jsem se.
„Kakao," odvětil a podal mi hrneček. Byla jsem strašně překvapená. „Dominik s Kryštofem si dneska dělají výlet na hrad, tak mě napadlo, že taky můžeme něco podniknout, teda jestli chceš?" Nacpala jsem si plnou pusu jahodami a jen radostně přikývla. Naplánovali jsme výlet do botanické zahrady. Já miluju květiny, takže jsem byla okamžitě pro.
Kevin si sedl za volant a já na místo spolujezdce. Po cestě mi dal ruku na stehno a palcem jezdil sem a tam. „Jaký kytky máš nejradši?" Zeptal se a prolomil tím ticho. Chvilku jsem se zamyslela a pak řekla, „tulipány a kaktusy." Zasmál se, ale pohledem upřeným na silnici před námi.
„Proč se směješ?"
„Protože jsou od sebe dost odlišné a hlavně se bojím, že budeš z botanický dost zklamaná."
„Proč?"
„Protože tam moc kaktusů a tulipánů není."
„To nevadí, budeš tam ty." Podíval se konečně na mě a já zčervenala. Zajel na parkoviště u benzínky a já se tázavě podívala. Odepl naše pásy a přitáhl si mě na klín. Seděla jsem zády k volantu, nebylo to moc pohodlné, ale jeho plné rty mi pomáhaly na všechno zapomenout. Rukama mi pevně stiskl boky a namáčkl si mě blíž k sobě.
„Teď tě chci," zasténal mi do ucha.