Violacea II.

1. kapitola

O 8 měsíců později

Smutně jsem si povzdechla a přešla místnost, abych vyhlédla z okna. V dálce se rozprostíralo prosté nic. Široko daleko nebylo nic jiného než hustý les, do kterého se momentálně opíral silný vítr, v dálce se schylovalo k bouři. Tekoucí voda, která se za mnou ozývala pomaličku přetékala přes okraj a místností se rozneslo šplouchání.

Překvapeně vydechnu a otočím se zpátky do místnosti, přecházím místnost a vytahuji mužovu hlavu nad vodu.

„Zdá se mi to, nebo mi najednou máš co říct?" Usměju se sladce, ale když v jeho očích opět zahlédnu odpor, tak jeho hlavu opět pustím do vody. Všímám si, jak se mu provazy zařezávají do kůže a prsty na rukou se pomaličku začínají odkrvovat. „Tohle mě, ale opravdu přestává bavit." Vrtím nesouhlasně hlavou a opřu se o okraj nádoby, takže ponořím své prsty do tekoucí vody.

Mužovo tělo sebou začne škubat, když se mi na prstech roztančí jiskry, které skrz vodu proudí do jeho těla. Pak beru do ruky nůž a několika pohyby přeřezávám lana a muž padá na zem, lapající po dechu. „Kdepak se schovávají další tvoji kolegové? Víš, že stačí jedno slovo a ušetřím tě tohohle všeho." Vysvětluji něžně, konejšíc vystresovaného tajného agenta Hydry.

Muž stále lape po dechu, tělo mu občas škubne. „Stačí mi místo, cokoliv!" Ztrácím trpělivost a nejblíž je mužovi obličeji mé koleno, které se s lehkostí srazí s mužovým obličejem a místností se rozlehne hlasité křup a mužovo bolestné skuhrání.

„Ve státě New York je jedna z největších základnech." Zachrčí muž, ale díky zlomenému nosu mu je špatně rozumět.

„Co prosím?" Sedám si do dřepu, beru ho za vlasy a nakláním jeho hlavu blíž k sobě. „Přeslechla jsem tě."

„Stát New York, ty čubko." Prskne na mě krev, když se pokusí plivnout mi do obličeje.

Pousměji se a pohotově sáhnu k pasu pro pistoli a čelem mu proženu kulku. Obličej mi pokryje další sprška krve.

Otírám si krev do hadru, který leží na stole. Procestovala jsem celou Evropu, abych našla každého bídáka, který se možná byť jen slovem zmínil o Hydře a stejně mě to dožene zpátky na začátek. Zpátky do Spojených států.

Věděla jsem, že vrátit se tam je stále riskantní a možná i nesmyslné. Ale sama v hloubi duše jsem věděla, že se strachu ze vzpomínek budu muset teď nebo později postavit. Pokud jsem se chystala Katherininu smrt pomstít pořádně, tak by na to stejně došlo. Možná je to dobře.

Stejnou myšlenku si opakuji o dva dny později, když se kolem mě roztroubí naštvaný řidič taxíku a dolehne ke mně zápach z pouličních stánků a nad hlavou se mi vztyčí věž s jasným A na vrchu. Budova, která byla po několik měsíců místem, které se snad ze všech míst, ve kterých jsem byla ať už dobrovolně či nedobrovolně zavřená, dalo nazývat domovem. Byla jsem tady, byla jsem zpět.

Přesto jsem stála na druhé straně ulice, obličej hluboko schovaný pod kapucou, která mi byla ochranou i před chladným větrem, který se uháněl napříč ulicí.

„Jestli chcete záhlednout Avengers, slečno, tak to jste tu se zpožděním asi tak tři měsíce." Promluví vedle mě pochybně vyhlížející muž.

„Co tím myslíte?" Mračím se na něj.

„Přestěhovali se." Oznámí mi pohodlně, jakoby to přece věděl každý. A nejspíš také věděl, možná bych to věděla taky, kdybych se jakékoliv zprávě, která jen zmínila Avengers nesnažila vyhnout obrovským obloukem, nebo se na ní nebála jen podívat. Bolelo to.