Violacea II.

18. kapitola

Seděla jsem v nemocničním křídle, zatímco se kolem mě shromažďoval celý doktorský tým. Všimla jsem si několika známých tváří, které se občas také v místnosti vyskytovaly.

„Rád tě zase vidím." Pronesl Tony upřímně, když se objevil vedle mi představil přítomné doktory, abych poznala lidi, kteří mě mají vyšetřovat. A nejlépe jejich vědeckými posudky rozložit každičký nerv mého těla, aby došli k nějakému závěru.

Než však Tony vůbec stihne začít, tak ho prosím, jestli bych s ním mohla mluvit o samotě.

„Co se děje? Platím jim od hodiny, tak by bylo fajn, kdybsme tohle vyřešili, co nejdřív." Poukáže opět k celému lékařskému týmu, který teď postává na chodbě.

„Chci aby mě vyšetřoval Bruce." Odpovím prostě, čímž si vysloužím jeho nechápavý pohled.

„Právě jsem zaplatil těm nejlepším doktorům, aby se na tebe podívali." Zhrozí se v šoku.

„Neprosila jsem se tě o to." Zamračím se na něj.

Tony protočí otráveně očima. „Ty možná ne, ale všichni tam venku chtějí vědět, co se s tebou děje, chápeš? A já se to tady snažím vyřešit a ty mi to zrovna dvakrát neulehčuješ." Říká naštvaně a párkrát mě píchne ukazováčkem do hrudi, aby jen podtrhl svoje slova.

„Ale já tady chci mít Bruce." Odstrkuju jeho ruku, která mi pevně svírá rameno.

„A já bych jednou chtěl, aby mi byl někdo vděčnej!" Vyjekne a unaveně si povzdechne.

„Podívej, Andy..." Začne Tony, než si promne kořen nosu a pak se na mě zase podívá. „Bruce je mimo město. Neozývá se nám, jo? Snažím se ho sehnat už několik dní a ty mi to zrovna neulehčuješ." Vysvětluje Tony, když se za ním otvírají dveře.

„Na to, že máš z nás v kapse nejvíc peněz a nejlepší technologie za zadkem, Tony, tak v hledaní si fakt špatnej." Ozve se Natasha s kudrnatým doktorem v zádech.

Tony se vyplašeně po obou otočí. „Co prosím? Vždyť jsem mu volal nemíň tisíckrát!"

„Promiň, Tony, musel jsem ti dát omylem špatné číslo." Mžourá Bruce na displej Tonyho telefonu, když mu ukazuje výpis z hovorů.

„Omylem? Tys... To nemyslíš vážně. Tohle si beru osobně." Odchází naštvaně z místnosti a Bruce nad ním jen prokroutí s úsměvem hlavou.

Natasha Bruceovi podá z háčku na stěně jeden z doktorských plášťů a on si ho úsměvem přebírá.

Když Natasha následně opouští místnost, tak si ke mě Bruce přitahuje jednu z židlí a s propiskou a papíry v ruce si sedne přede mě. „Dobře, chci slyšet, co se stalo. A opravdu potřebuji vědět naprosto všechno, Andreeo, dobře?"

Chápavě přikyvuji a pouštím se do vyprávění. Říkám mu to, co jsem si pamatovala o kvantové realitě. O tom, co se dělo, když jsem jí procházela a nakonec Brucovi říkám i o jiných realitách.

„Hodně jsem o tomhle četl." Začne chápavě přikyvovat Bruce. „Ale ani ve snu se mi nezdálo, že by bylo možné tyhle teorie potvrdit." Něco si horlivě zapisuje do papírů. „Takže tys byla... V kvantové realitě? A jelikož tam je čas relativní je možné skrz onu realitu cestovat do všech různých realit. To je geniální!" Vyjekává nadšeně, ale pak maličko zvážní. „Tam v Hydře... Oni... Tohle věděli?"

Zavrtím hlavou. „Nemyslím si. Vypadalo to, že s tím experimentují poprvé. Využívali mou energii, aby to vůbec dokázali napájet."

Bruce přikyvuji. „Zajímavé... Ano, ano... Na chod něčeho takového je potřeba opravdu hodně čisté energie, tolik energie by bylo hned několik Tonyho obloukových reaktorů." Mumlá si spíše pro sebe a začne přecházet po místnosti. „To je moc dobře, že vůbec netušili s čím vlastně mají tu čest. Nebo...?" Podívá se po mně trochu vyplašeně.