Violacea II.

12. kapitola

Přikrčím se za stejný keř jako Natasha, která nenápadně vyhlíží zpoza listů, aby našla onen tajný vchod.

„Nevypadá to, že by tu byl nějaký zadní tajný vchod." Zamumlám zmateně.

„To je docela účel tajných vchodů, nemyslíš?" Podívá se po mně pobaveně. „Aby nebyli vidět." Protáčí očima a znovu vykoukne zpoza keře.

„Mohly jsme jít stejnou cestou jako já předtím." Mrmlám dotčeně.

„Jo a v nejhorším případě se nechat zabít." Přikývne Natasha posměšně.

„Už bych věděla do čeho jdu." Krčím rameny a snažím se tvářit nad věcí.

„A co bys udělala, kdyby ses dostala k těm ocelovým dveřím, které mají pomalu metr na šířku?" Vytáhne na mě informaci, kterou jsme se dozvěděly ve složkách od Yeleny.

„Zaklepala bych?" Zavtipkuju.

„Moc vtipný, Andreeo." Ušklíbne se a zavrtí nade mnou hlavou. „Mohla by ses soustředit?"

„Můžu to zkusit." Krčím rameny.

„To bych ti byla vděčná." Sykne trochu jedovatě a vidím, jak její celá tahle situace nepříjemná, protože si nebyla jistá, jak moc oněm informacím může věřit a bála se, že nás nažene do pasti a moje vtipkování, kterým se snažím zakrýt svou vlastní nervozitu, jí moc nepomáhá.

„Vidíš to?" Ukazuje k jednomu z mnoha kopců kolem kterých jsou vyšlapané cestičky. „Pojď." Pobídne mě a sama se ostříleně začně plížit k místu, aby se přesvědčila, zda-li je to to co si myslí.

A opravdu bahno v cestičce bylo čerstvě rozešlapané narozdíl od ostatních cestiček, ve kterých byli pouze několik dní staré stopy.

A opravdu stačí několik dalších kroků blíže ke kopečku, než se nám pod nohami ozve místo hlíny dunivý kov. Natasha se pousměje a s úlevou si oddechne, když začne odhazovat jen povrchový nános hlíny, který měl tajné dveře ukrýt před někým jako jsme třeba my dvě.

„Proč jsi jí vůbec kontaktovala, když jí nevěříš?" Neodpustím si trochu jedovatě otázku, která mi vrtá hlavou od našeho setkání s Yelenou.

Natasha se na mě podívá s pozvdenutým obočím, když si všimne mého tónu. „Byla jediná z mých zdrojů, kdo měl užitečné informace a byla ochotná je s námi sdílet." Krčí pak rameny.

Celé setkání s Yelenou bylo divné. Bylo vidět, že ani Natashe nebylo příjemné. Jenomže nejvíc na celém tom setkání mě štvalo, že jsem viděla, jak se Yelena tváří, jakoby stálě měla navrch. Nevím, jestli jen nade mnou ohledně toho, že na mě má Hydra zasednuto, potom, co jsem jim v Evropských základnách nechala celkem spoušť nebo to, že mě jen štvala ona myšlenka, že někdo jako Yelena toho o Natashe stále věděl víc, než já.

„Mohla bys mi pomoc?" Koukne po mě Natasha, když se ohlížím po okolí, abych se ujistila, že nás nikdo nesleduje.

Přikyvuju a přikleknu k ní, abych jí pomohla nadzvednout těžké víko, které nás dělí od vchodu do základny.

„Ty žárlíš na Yelenu?" Uchechtne se Natasha, když si všimne mého zamračeného výrazu.

„Proč bych jako měla žárlit na Yelenu?" Zamračím se ještě víc.

„Já nevím, protože si myslíš, že s ní mám společnou minulost?" Hádá s úsměvem a přitom se obě snažíme zvednout víko.

„A máš?" Vyhrknu o něco rychleji, čímž dám Natashe najevo, že mě představa Yeleny a Natashy opravdu někde vzadu v hlavě nepříjemně hlodá.