Violacea II.

14. kapitola

S jemný úkrokem do strany, který však člověk mě až podezřele moc podobný opakuje. Kroužíme kolem sebe několik vteřin, zatímco se snažím najít nějakou rozdílnost, která by nás odlišovala. Ale s každým dalším krokem si uvědomuji, že tu žadná není.

Osoba naprosto bez problémů opakuje každý můj pohyb, jakobych se dívala do zrcadla.

„Co jsi, sakra, zač?" Špitám tiše, když mhouřím oči, stále se snažíc najít nějakou drobnost, která by mě od ní odlišila.

Osoba poprvé od doby, kdy jsem jí stoupla v tváří v tvář udělá něco svého a tím je pohrdavý úšklebek, kterým mě obdaruje. „Vypadá to, že nejsem tak bystrá, jak jsem si myslela."

„Odpověz mi." Syknu naštvaně, když se mě moje divné druhé já snaží zesměšnit.

„Copak to nevidíš?" Uchechtne se a pohodí rukama ke mně a pak k sobe. „Já jsem ty!"

Zavrtím okamžitě hlavou. „To není možné."

Andreea si naproti mě smutně povzdechne a otře si obličej rukou. „Ty toho moc o kvantových průchodech a realitě nevíš, co?"

„O kvantovém čemže?" Mračím se ještě víc zmateně.

„No, tak to potěš koště." Vydechne ještě víc znaveně. „Kde si teď myslíš, že jsi?" Zeptá se okamžitě.

„Já nevím!" Vyjeknu bezmocně. „Myslela jsem, že to mi řekneš ty."

„Sedni, tohle bude na dlouho." Oznámí mi a sama si sedne do měkkého bíleho produktu.

„Já to nechápu." Šeptám spíš pro sebe, když si usedám naproti sobě.

„Pokusím se to vysvětlit, jak nejlépe dovedu." Pokývne na mě povzbudivě. „Dobře... Kvantové průchody, jak začít.... Jakmile se někomu povede otevřít kvantový tunel pomocí, kterého se dostáváš do něčeho, čemu se říká kvantová realita, v té chvili si však nehraješ jen se svou vlastní velikostí, při které máš velikost těch nejmenších atomů, ale i s časem. Chytáš se?" Dívá se na mě a já opatrně přikyvuji. „Fajn. S prvním průchodem se ti okamžitě otevírají již otevřené průchody do paralelních vesmírů. Je to jako cestování časem jen do jiného světa." Snaží se to zjednodušit, ale její slova mě více než zaráží.

„Chceš mi říct, že existují jiné světy? Jako... Že.... Prostě moje já je na světě víckrát?" Ptám se naprosto tupě.

„Na co se právě teď asi díváš, idiote." Protáčí Andreea očima. „Tvoje já je dokonce v kvantové realitě nespočetněkrát a každé já žije svým vlastním životem." Vysvětluje a je vidět, jak jí v očích září nadšení.

„Takže každá realita není stejná?"

„Jaký by byl pak důvod mít paralelní reality, když by byla každá stejná. To by vůbec nebyla sranda." Vrtí pobaveně hlavou. „My možná vypadáme stejně, ale vypadá to, že ty seš tu spíš omylem, zatímco já moc dobře vím o co tu jde a proč tu jsem."

„Vůbec tu nejsem omylem." Zamračím se na ní naštvaně. „Jsem vědecký pokus. Zase." Zamumlám.

„Nechápu." Nadhodí Andreea a mezi obočím se jí udělá stejná vráska jako mně, když se mračím.

„To je jedno. Pokračuj..." Vybídnu jí. „Proč jsi tady ty? Proč nejsi ve své realitě?"

Všimnu si několika vteřinového zaváhání. „Jsem... Něco... Čemu se u nás říká... Cestovatel, jo, cestovatel." Přikývne si, jakoby chtěla spíš přesvědčit sebe než mě a tak si jí podezřele změřím pohledem a ona se po mně s vyplašeným úsměvem usmívá. „Promiň, kvantová realita tě nutí zapomínat na věci, které by ti v tvé vlastní realitě přišli okamžitě na mysl." Vysvětluje okamžitě a tak trochu povolím ramena a přikvýnu.