Violacea II.

15. kapitola

Čelo mi silně narazí do desky stolu.

„Opravdu to musí vždycky zajít až sem, Andreeo?" Ozve se zklamaný hlas doktorky Mahlerové. „Vážně vždy musíme zajít až k násilí, abychom tě donutili nutit o tvé návštěvě v kvantové realitě?"

„Očividně." Odplivnu si krev na stůl před sebe a podívám se na doktorku, která mě trochu znechuceně pozoruje z druhé strany stolu. Za ní stojí Yelena jako osobní stráž, v očích o něco naléhavější výraz.

Silná ruka za mnou mi bere hlavu zezadu a praští mi s tváří o stůl, kde jí následně tiskne do desky tak silně, že mám pocit, že mi rozdrtí lebku. Z úst mi i přes všechnu snahu vylétne bolestné zaskučení.

„Tak, Andreeo, pověz mi co se stane po tom mačkavém pocitu, který si popisovala minule?" Odpovídá stále klidná doktorka, jakoby mě před ní den předtím nezmlátili do bezvědomí, protože jsem odmítla mluvit.

„Říkám, že tam pak nic není. Jenom tma. A podivné hvězdy." Chrčím ztěžka do desky stolu.

„A jaké mají ty hvězdy barvy? Jak daleko od tebe jsou? Můžeš se jich dotknout?" Pokládá další zvídavé otázky a já konečně cítím, že stisk na hlavě povoluje a nakonec se mohu zvednout úplně.

„Nevím...." Mračím se nad strašně rychlým přísunem informací, které nestíhám pobrat. „Jsou všelijaké." Vybavuji si matně svou poslední návštěvu kvantové reality.

Doktorka si smutně povzdechne. „Vypadáto, že se tam budeš muset znovu podívat."

„Včera jsem se přeci vrátila." Vyjeknu trochu vyděšeně.

„Tohle je výzkum, drahá, a ty jsi testovací subjekt. Tvůj názor nikoho nezajímá." Ozve se za mnou posměšně.

Muž mi odváže ruce od židle a předá mě Yeleně, která mě má odvést do laboratoře s průchodem do kvantové reality.

„Nemůžeš si prostě něco vymyslet, co?" Syčí na mě jedovatě, když mi tlačí zbraň do zad. „Musíš vždycky hrát tohle nedostupný divadýlko."

„Nechci jim nic říkat." Vrčím zpátky.

„To mi došlo!" Sykne. „Než se sem ale dostanou, tak si budeš muset vymyslet nějakou pohádku o tom, co se tam děje." Popostrčí mě do místnosti, kde si mě přebírají doktoři, kteří mě okamžitě navlékají do kombinézy. Napojují mě k hadičce, díky které ze mě odsávají mou energii, kterou následně pohání celý tunel.

Už je to tak naučený proces, že netrvá dlouho a už opět padám skrz temnotu, než se přiblížím k jedné z hvězd a objevuji se v bílém prostoru.

„Jsi tu nějak brzo." Ozve se za mnou, když se zvedám na nohy z bílého povrchu.

„Chtějí víc informací." Mrmlám si pod vousy, zatímco se otáčím k Andree.

„Co se ti stalo?" Mračí se na mě znechuceně.

Zmateně si otřu oblučej, na který tak zírá, abych zjistila, že na něm mám ještě zaschlé potůčky krve. „Nechtěla jsem mluvit." Pokrčím rameny jakoby se nic nedělo, jako bych jí řekla, co jsem měla včera k obědu.

„Dobře, asi bys mi už mohla vysvětli, co se tam venku děje. Protože sem pokaždé přicházíš v horším a horším stavu. A proč se sakra nebráníš?" Začne se vyptávat.

Mračím se na ní, protože doposud to byla ona, kdo mluvil. Vyprávěla mi o své realitě.

Zjistila jsem, že tahle Andreea v dětství přišla naprosto o všechno, nepoznala svoje sourozence, protože v jejím vesmíru už byli dávno mrtví. V její realitě převládal chaos a zločin a ona se v pozdějších letech stala jeho součástí. Nebo alespoň to jsem si vydedukovala, pokaždé, když jsem se zeptala na něco osobnějšího, tak měnila téma, ošíjela se. Tahle Andreea svůj seznam rozšiřovala už od útlého věku a všimla jsem si, že na to byla ve skrytu duše ještě o něco pyšnější než já teď. Vyžívala se v tom.