Violacea II.

7. kapitola

O dva dny později mi Laura dovolila konečně vstát z postele a dojít se do kuchyně najíst s dětmi a Clintem, ačkoliv mě stále měla pod drobnohledem, kvůli nalomenému žebru.

Bylo fajn být zase alespoň trochu samostatná. Navíc děti se většinu času škorpily vtipnými poznámkami, že mě poté Laura opět zahnala do postele, jak moc jsem se při smíchu snažila svoje žebra ušetřit.

Ale Laura nebyla jediná, která si dělala starosti. Clint mě také často chodil kontrolovat, navíc mi po většinu času dělal společnost, protože se rád vyptával na mé cestování po Evropě. Snažila jsem se jeho vyptávání vyhnout, protože jsem o tom zas tolik mluvit nechtěla, ale Clint byl doslova vycvičený k vyslýchání a získávání informací, takže jsem svou snahu nakonec vzdala.

Byl to přesně čtvrtý den od mého neočekáváného příchodu, když jsem s ním seděla v jeho dílně, zatímco on pracoval na něčem novém pro děti. Bylo to velice příjemné odpoledne, posedávala jsem na jeho pracovním stole, popíjela limonádu a on mi vyprávěl vtipné historky z jeho misí, ačkoliv jsem si všimla, že nejspíš s dobrým záměrem pokaždé vynechal Natashino jméno, ačkoliv jsem věděla, že se mise účastnili spolu. Narozdíl od Laury, která její jméno v konverzacích nahazovala až okatě často.

„Teto Andy!" Přibehne do dílny Lila a na zádech se jí pohupoval malý toulec s šípy a v ruce držela dřevěný luk. „Chtěla bych ti ukázat, jak střílím, půjdeš? Prosím!" Zaprosila a nasadila svůj štěnčí výraz, kterým si mě den předtím omotala kolem prstu, když mě donutila si s ní dvě hodiny v kuse kreslit u stolu a kdyby Laura dívku nezahnala do postele je dost možné, že bychom si kreslily do teď.

Opatrně seskakuji ze stolu, přičemž mi Clint nastavuje paži, abych se měla čeho chytit. „Ráda se podívám." Usměju se na dívku a věnuju Clintovi jen vděčný úsměv.

Lila byla živel, narozdíl od svého bratra, který se ostýchal a ani včera při několikátém vyzvání své sestry se k našemu kreslení nepřidal, ačkoliv sám seděl u menšího konferenčního stolu v obýváku a kreslil si.

Dívka mě pohotově chytá za ruku a táhne ke košatému stromu, na kterém se pohupuje houpačka a z druhé strany je připevněný terč. Všímám si chlapce na verandě, jak si hraje s legem a tak mu věnuji lehké mávnutí a sama jsem překvapená, když ke mně také zvedne ruku a mávne zpátky.

„Tak jo, táta vždycky říká, že když střílím, tak by lidi měli stát stranou." Vysvětluje blonďatá holčička vážným tónem a tak odstupuji pár kroků za ní.

Byla jsem si víc než jistá, že Lila bude v lukostřelbě stejně tak dobrá jako její otec, možná to bylo i tím, že mu byla tolik podobná a sdílela i jeho smysl pro humor.

A při první střele se jen utvrzuji ve svém tvrzení, protože k mému překvapení se holčička trefuje do terče a to je na tak malé děvče dost dobrý úspěch, protože sama vím, když mě Clint učil střílet, jak těžké je natáhnout tětivu alespoň dostatečně, aby šíp někam doletěl, natož se zabodl do terče.

„Páni!" Vydechuji uznale.

„To ještě nic nebylo." Zarazí mě holčička okamžitě, když vidí, že se nadechuji k další chvále. „Jen jsem zkoušela odkud fouká vítr."

Na tváři se mi rozleje úsměv, když si všimnu, jak moc mi právě připomněla Clinta, ať už jen tím, jak vážně se snažila znít, nebo to jak zkroutila rty v úšklebku, kterým mě utvrzovala, že to dokáže mnohem lépe, než právě předvedla.

A opravdu o několik dalších střel později se každý její šíp přiblíží o něco blíže ke středu terče a když Lile zbývá poslední šíp v toulci, všimnu si, jak se k mému pozorovacímu místu přiblížil Coop, aby viděl, zda-li se jeho sestře s posledním šípem a střelou povede trefit prostředek.