Violacea II.

23. kapitola

Kožený popruh se mi nemile zaryl do zápěstí a ze rtů mi uniklo jemné syknutí.

„Buďte milejší." Zamračí se Pietro starostlivě na doktora, který k židli utahoval popruhy a ten se hned začal tiše omlouvat. „Jsi si tím jistá, Andy?" Koukne na mě.

„Také mi to přijde jako možná trochu moc přehnané..." Mračí se nesouhlasně Wanda ode dveří.

Zhluboka se nadechnu a poděkuji doktorovi a poté se podívám na svoje sourozence. „Přijde mi to jako jediné řešení, kdy můžu věřit sama sobě." Rozhlédnu se po holých stěnách a jedné kameře v rohu místnosti.

„Domácí vězení by byla také možnost." Snaží se naléhat Wanda.

Zavrtím nesouhlasně hlavou. „Nemohu jí dát další možnost někomu ublížit."

Oba dva se na mě smutně podívají. Vůbec si nedokážu představit jaké to musí být. Vidět svojí jedinou rodinu svázanou na židli, v naprosto vyklizené místnosti, aby vám nemohla ublížit. Musí to být otřesný pohled a stydím se, že jsem je do takovéhle situace vůbec dostala. Byla jsem tak hloupá.

Jen naivní. Ozve se z ničeho nic Andreea, více než pobavena onou situací.

Maličko sebou škubnu, protože od toho, kdy jsem zmlátila Katherine se neozvala, dokonce mě nechala tuhle situaci všem vysvětlit. Přišlo mi, že byla hrdá, kam až to zvládla dotáhnout.

Sklápím poraženě hlavu a Wanda ke mně okamžitě přiskakuje. Zjistili jsme, že pokaždé, když se Andreea dostane k nadvládě nad mým tělem i myslí, tak se moje barva, jak to Wanda popisuje, myšlenek okamžitě mění. Wanda si každého člena týmu a jeho myšlenky odlišila barvou, kterou následně vnímá jeho pocity a vše, co se hlavy týče. Natasha byla krvavě rudá, Pietro měl svou ledově modrou, ale modrou měl i Steve u něhož byl rozdíl v odstínu, Tony získal zlatou a moje myšlenky byly fialové, stejně jako mé schopnosti, ale jakmile se k nadvládě dostala Andreea myšlenky ztmavly. Wanda tvrdila, že nejsou úplně černé, je to jen opravdu temný odstín fialové.

„Budeme ti pořád nablízku, ano?" Sedá si přede mě do dřepu Wanda. „A vžycky u tebe někdo bude. Bruce s Tonym nakonec přijdou na to, jak jí z tebe dostat." Pohladí mě konejšivě po zatnuté pěsti.

Pobaveně se uchechtnu a výraz ve Wandině tváři se okamžitě mění. Stahuje obočí o něco blíž k sobě a věnuje mi skoro až nenávistný pohled. „Nevyhraješ nad ní." Zavrčí okamžitě a narovná se v zádech.

„Vyhrávám celou dobu." Šeptnu, tak tiše, aby to slyšela pouze Wanda.

Pietro přikročí o kus blíž, aby zjistil, co jeho dvojče tak znepokojilo.

„Andy?" Nakoukne přes Wandu, která mu brání v tom, aby se mohl přiblížit, jakoby se bála, že bych mu mohla ublížit.

Wanda zlehka zavrtí hlavou. „Tohle není naše Andy."

Pietrovi oči okamžitě chladnout a nebýt Wandy, která mu stiskla předloktí, nejspíš bych si vysloužila něco, čeho by později hořce litoval.

Pozvednu zvědavě obočí na oba dva. „Nic? Žádné otázky? Nikdo se nebude ptát?" Divím se, celkem překvapená. Nechají mě přežívat v těle jejich Andy, aniž by si něco zjistili. Hlupáci.

„Oni se ptát nebudou." Vstoupí do místnosti zrzka.

S úsměvem vydechnu. „Nat, už jsem se bála, že nedorazíš. Musíš mi pomoc." Dvojčata se naprosto zmateně otočí po Natashe, očividně nevědíc, která Andreea mluví, ale zdá se, že Natasha mi na to neskočí. Nechce se mnou tuhle hru hrát.

„Přestaň." Zamračí se na mě znechuceně a jedním mávnutím ruky, naznačí Wandě i Pietrovi ať odejdou pryč.

„Co se to děje, Tasho?" Zkouším o něco jemnější hlasem, používajíc přezdívku, kterou jí opravdu oslovuje pouze Clint, já nebo Steve.

Všimnu si, jak zatne pěsti a poté si přitáhne jedinou židli z rohu místnosti, tak aby na mě lépe viděla. „Proč jsem tady?" Vzlyknu k ní na oko.

„Řekla jsem ať přestaneš." Zavrčí na mě o něco ostřeji.

Znuděně protáčím očima a pak se pousměji. „Co mě prozradilo? Hrála jsem si až na příliš velkou chudinku?"

„Sklapni." Sykne ke mně. „Já se budu ptát."

„Takže pojedeme hodnej a zlej polda, chápu. Předpokládám, že ty se budeš snažit být ten zlej, co?" Pochechtávám se posměšně. „Jenom, abych tě upozornila... Tohle nezvládneš, Natalie. Vím, jaká jsi. Snažíš se tvářit drsně, ale pod všemi těmi vrstvami krve a hraného nadhledu si stejně ubrečená holčička jako Andreea."

Zhluboka se nadechuje jakoby se chtěla uklidnit a pak se po mně podívá. „Proč sis nenašla jiné tělo? Musejí si snad alternativní verze člověka brát jen fyzická těla svých jiných já?" Vyvalí na mě otázky, aniž by jakkoliv reagovala na má předchozí slova.

Musím přiznat, že otázky jsou to vskutku zajímavé a ráda bych na ně také znala odpověď, ale tak daleko mé znalosti o kvantové realitě nesahaly.

Proto jsem se rozhodla jen opětovat její chladný pohled a na otázky nereagovat.

Natasha zlehka přikývne. „Tak jinak... Jaktože víš o tom co se dělo v Rudé komnatě?"

Tahle otázka mě mile překvapí, čekala jsem, že vydrží o něco déle, než se začne vyptávat o sobě. Byla stejně sobecká jako Natalie v mé realitě.

Pousměji si a odvrátím od ní pohled, abych se vyhla jejím naléhavým očím a napínala jí o něco déle.

„Byla jsi... Jedna z nich, že?" Tahle otázka mě zaskočí. „Byla jsi jako já."

Zamračím se a podívám se na ní, aniž bych však cokoliv dalšího říkala.

„Já vím, že to co se tam dělo bylo hrozné, ale... Ne, všichni jsou zlí. Musíš mi věřit, také jsem nevěřila, když jsem se odtamtud dostala. Ale tím, že chceš vládnout strachem díky těm schopnostem nebudeš o nic lepší než ti, co ti provedli ty hrozné věci." Snaží se mi domluvit Natasha. Vypadá to, že Andy si pustila pusu na špacýr o něco více, než jsem si myslela.

„Jenomže ti lidé, kteří mi tohle provedli pouze plnili rozkazy Natalie Alionovny Romanovové." Zabodnu do ní svůj pohled, čímž jí trochu vyvedu z míry. Ale ne na moc dlouho, je to jen maličké mihnutí se téhle podivné emoce v jejích očích.

„Já nejsem Natalie z tvé reality." Promluví tiše.

Protočím otráveně očima. To samozřejmě vím, ale její přítomnost dává Andy moc naděje, dává jí sílu, které se potřebuji zbavit a srazit původní Andreeu na kolena, abych získala úplnou nadvládu na jejím tělem, popřípadě jí zabít při svém plánu na získání jejích schopností pro sebe.

Při dalších pokusech o mou komunikaci Natashe dochází trpělivost a nakonec se zvedá ze židle, aby odešla pryč, ale zastavuji ji ve dveřích. „Ty víš, že je tu jeden způsob, jak mě donutit mluvit." Pousměju se na ní.

Zakroutí nevěřícně hlavou a odfrkne si. „Nedonutíš mě, abych použila vyslýchací metody z Rudé komnaty a tím ohrozila naší Andreeu. Nejsem hloupá."

„Už chápu, co na tobě vidí." Moje slova jí opět zarazí v pohybu a tak se na mě zamračeně otočí, otrávená tím, že jí stále zdržuji. „Ty a Andreea jste obě, tak směšně naivní."

Natasha se na mě naposledy nenávistně podivá a nakonec odejde z místnosti se stejnou elegancí, jakou do ní vkročila a tak nad tím jen zavrtím hlavou a pousměji se. Jak lehké bude se dostat pod kůži i těm ostatním?