Violacea II.

17. kapitola

„Jsi slaboch, Andreeo, vždycky jsi byla." Dolehne ke mně hlas slečny Romanovové, která stojí na kraji žíněnky, zatímco mě jedna z dívek tlačí kolenem do zad, abych se nemohla zvednout. „S tímhle přístupem nikdy nic nedokážeš." Vrtí Natalie hlavou.

Snažím se dostat z pod dívky, která mě tlačí k žíněnce, ale marně. Je o něco starší než já a tím pádem i silnější.

Dívka nade mnou najednou povoluje sevření a slézá ze mě, takže se mohu konečně s těžkým dechem zvednout na nohy, přičemž mě na tváři opět zaštípe palčivá bolest. Hlava se pod silou rány stočí ke straně a já se ani nestihnu chytit za tvář, když příletí další z druhé strany.

Do očí se mi hrnou slzy a já se vyděšeně podívám do zelených očí a Natalie jen pokrucuje hlavou. „Samozřejmě... Slzy." Uchechtne se posměšně, načež se ozve i pár pobavených dívek, které stojí kolem žíněnky. „Pokud to z tebe moje dívky do konce týdne nevymlátí, tak to udělám sama." Zakončí svou návštěvu v tělocvičně.

Polekaně vylétnu do sedu a do očí se mi okamžitě zabodne ostré bílé světlo. Sedím na měkkém povrchu.

„To nebyla moje vzpomínka." Mumlám pro sebe zmateně.

„Tvoje ne." Ozve se za mnou a tak se pohotově otáčím, abych opět čelila Andree.

„Proč mi tohle ukazuješ? Co se tím snažíš dokázat?" Ptám se naštvaně.

„Ukazuju ti, že tvoje Natasha není ten člověk, za kterého se vydává." Zavrčí na mě.

„Sama si řekla, že takhle to nefunguje." Zamračím se. „Jenom se mě snažíš poštvat proti mým přátelům."

Na chvilku se pozastaví a pak uznale přikývne. „Nevšimla jsem si, že by ses mě v té laboratoři snažila zastavit."

„Ale Mahlerová byla špatná. Zasloužila si to." Odporuji.

„Mám takový pocit, že Natasha má možná tak stejně dlouhý seznam jako měla sama Mahlerová." Poznamená a já si silou její vůle vybavuji vzpomínku, kdy se mnou Natasha mluvila o jejím seznamu u Clinta.

„Ale ona už tohle nedělá. Kdybych měla zabít všechny, kdo zabíjel, musela bych nejdřív začít u sebe!" Vyjeknu na ní.

Andreea se usměje a já cítím, jak se mi podlamují kolena a zatočí se mi malinko hlava.

„Taky na tebe dojde, Andy." Zaslechnu naposledy, než se mi setmí před očima.

S hlasitým nádechem vylétnu do sedu. Cítím, jak mi srdce tluče až v krku a začnu se rozhlížet po místnosti. Pokoj je stejně bílý jako místo, ve kterém jsem se teď nacházela s Andreeou.

„Hej... Hej..." Přiskakuje ke mně najednou někdo a chytá mě za ruku. „Jsi v pohodě..." Usmívá se na mě plavovlasá dívka.

„Katherine." Vydechnu opět překvapeně a znovu přejedu místnost pohledem, než spočinu opět u ní.

„Jo..." Přikývne. „Jak je ti?" Ptá se okamžitě a usedá si zpět na židli, která stála u mé postele.

„A-asi fajn..." Zamumlám trochu zmateně a pak se po ní pohoršeně podívám. „Ale... Jak... Byla jsi mrtvá, viděla jsem tě umřít-..."

„Ja vím." Přeruší mě Kat a pustí se do vysvětlování. „Když tě Natasha dostala pryč ze základny, doktoři už měli vzorek tvého genu s tím, že ho dokázali uměle vytvořit a vložit k lidskému genu. Což způsobilo okamžitou mutaci. Mysleli si, že získám tvoje schopnosti, ale nejspíš onen vzorek nebyl zas tak precizní a tak moje tělo začalo bojovat s tím genem. Nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila." Přizná. „Ale to není všechno. Gen nakonec zvítězil, což jsem až do své smrti nevěděla. Nikdo to nevěděl, protože se se v testech nic neukázalo."