Violacea II.

10. kapitola

„Stejně nechápu, proč to furt musím mít, když sis už prosadila svou." Zamumlám naštvaně, když se opět zahledím na pouta, která připoutala k madlu na dveřích v autě, aby mohla řídit.

Natasha se jen pobaveně usměje a dále se věnuje řízení. Její odpověď na ta pouta jsem slyšela snad milionkrát od toho večera a stejně mě to vždy naštvalo.

Uraženě vyhlédnu z okénka na ubýhájící krajinu, které se slévá v jednu šmouhu. Rozloučit se s Coopem a Lilou bylo o něco těžší než jsem sama čekala, protože mi děti celkem přirostly k srdci. Bude mi chybět paličatost, kterou Lila přímo oplývala a Coopovo tiché kousavé poznámky k chování své sestry. A ještě k tomu nikdo neumí lepší palačinky než udělala poslední večer Laura, které mě rozhodně přesvědčili o tom, že se za Bartonovými musím opět brzy vrátit.

„Jaktože víš o téhle akci?" Vyruším samu sebe z myšlenek dřív, než se mi do očí ještě víc natlačí slzy.

„Mám svoje zdroje." Pokrčí rameny s naprostým nezájmem.

Povzdechnu si a ohlédnu se na zadní sedačku, kde teď leží dvoje šaty a my jsme na cestě k hotelovému pokoji, kde budeme trávit dnešní noc, protože Natasha dostala informace o konajícím se banketu, kde by se mělo shromáždit několik vlivných členů Hydry. A Natasha řekla, že by se odtamtud dalo získat několik desítek dobrých informací, které bychom využít při následném vloupání do oné základny.

„Nemusíš tam chodit se mnou." Všimnu si, jak se Natasha po mně podívá, když si všimne mého zadumaného výrazu.

„Cože?" Zamračím se na ní.

„Pokud je ti tohle nepříjemné, tak to nemusíš dělat. Zvládnu to i sama." Pousměje se na mě povzbudivě.

„Ne, já chci jít." Ujistím jí umanutě.

O několik hodin později, když sama stojím před zrcadlem ve vyzívavých šatech, si svoje umanuté tvrzení začínám hodně rozmýšlet. Zdá se mi, že mi šaty nesedí a všechno mi přijde tak nepřirozené a pouhá myšlenka, že se budu muset nakrucovat před muži, abych z nich dostala potřebné informace mi obrací vnitřnosti do kotrmelců.

S trochu vyděšeným výrazem se otáčím, když zaslechnu, jak vrznou dveře od koupelny.

Narozdíl ode mě Natasha v černých šatech vypadá až příliš dokonale, šaty jí obepínají ve všech správných místech a rudý odstín rtů jí jde k precizně namalovaným očím. Věděla, co dělá, až moc dobře to věděla. Věděla, za které nitky zatáhnout a musím říct, že momentálně tahala za moje nitky lépe, než kdejaký loutkař.

Skoro až tančním ladným krokem dojde ke mně s úsměvem na rtech. „Poslední detail." Vytahuje zpoza zad rtěnku, aby mi jí mohla nanést na rty, ale předtím než to udělá se zlehka otře svými rty o ty mé, čímž mě nutí se natáhnout pro další. Ona mi však bere bradu mezi prsty, opatrně z mého spodního rtu setře zbytky po její rtěnce a začne, jí tak známými pohyby, nanášet rtěnku. Nespouští ze mě oči, když se odtahuje a najednou si zamumlá něco v ruštině spíš pro sebe a otočí se, aby si do pouzdra ukrytého na stehně schovala zbraň.

„Cože?" Zamračím se na ní.

„Říkala jsem, že vypadáš perfektně." Mrkne na mě.

„A dívala ses na sebe?" Mumlám, když se otočím opět k zracadlu, abych se na sebe podívala.

„Máš pravdu." Mrkne na sebe v zrcadle. „Vypadám skvěle."

Protáčím očima a když se Natasha přesvědčí, že jsme obě ozbrojené a zbraně jsou dostatečně ukryté, tak se vydáváme pryč.

Sál, kde se celý banket koná, doslova praská ve všech pod náporem formálně oděných lidí a já cítím, jak zoufale na tom jsme a že nemáme nejmenší šanci tady vytipovat správné lidi, kteří by nám řekli, to co potřebujeme. Přes všechny ty lidi však na svých zádech cítím hned několik pohledů a opravdu, když se rozhlédnu, všimnu si jednoho z čišníků, jak mě pozoruje a na druhé straně je to ramenatý muž v obleku.

„Na třech hodinách." Šeptám k Natashe, která je zavěšená v mé nastavené paži.

„Já vím." Usměje se na mě sladce a poté se zasměje, jakobych jí řekla ten nejvtipnější vtip. „Vypadá to, že tě tu někdo očekával." Zamumlá pak a pouští se mě, aby se sama mohla vydat pryč. „Ale mě ne." Otáčí se na mě s úsměvem.

Vyděšeně se na ní podívám, když mi mizí v záplavě obleků a s lehkostí se proplétá mezi potencionálními informátory.

Snažím se dělat něco podobného, ale zdá se, že jediný, kdo o mě jeví zájem jsou starší muži, kteří tu jsou opravdu pouze kvůli banketu.

Snažím se všechny, co nejmileji odmítnou, ale u některých to jde hůře, než u ostatních. Nakonec neodbytnému pánovi dovoluji mě pozvat na drink, který se mění ve dva, než mi koupí drink někdo po mé levici.

Všímám si, že je to onen vysoký ramenatý muž, který mě pozoroval, když jsme sem přišly.

„Za jakým účelem jste na tomhle banketu, slečno, jestli se mohu zeptat?" Optá se ve chvíli, kdy ze mě opadne počáteční šok a já už jsem v půlce svého třetího drinku, který se zdá o něco silnější než ty dva ostatní.

„Byznys." Krčím rameny nezaujatě. Natashino pravidlo číslo jedna bylo, že pokud netušíš, co odpovědět vdžy můžeš v něčem podnikat ať už je to cokoliv.

Muž přikyvuje. „Takže hledáte potencionální partnery pro.... Pro co konkrétně?" Pozvedne zvědavě obočí.

Uvědomím si, že mě načapal na švestkách, protože ve druhém pravidlu už se o podnikání nebaví, tak moc jako o sebeobraně, kterou bych na muže měla teď vytáhnou, kdybych si však mohla vzpomenout, co je ona záchranná věta!

„Uh... Všakt to znáte." Zasměju se nervózně, což muže ještě víc donutí pozvednout obočí. „Tak různě." Pohodím rukou do vzduchu vyhýbavě a opět se napiju ze skleničky.

„To opravdu nevím." Poznamená pobaveně a už mává na barmana, aby mi přinesl další skleničku, když si všímá, že se blížím ke dnu.

„Pane, musím vás poprosit, abyste odešel, protože obtěžujete mou dámu." Objeví se kolem mého pasu najednou zrzčiny ruce a já jen děkuji, že je tak moc všímavá a má doslova oči všude, protože z tohohle mohl být obrovský problém.

Muž si jí naštvaně změří pohledem, ale když v jejích očí vyčte hrozbu nastávajícího konfilktu, tak jen rezignovaně pokývne hlavou. „Moc se omlouvám, nechtěl jsem způsobit potíže." Zvedá ruce v obraně a nakonec mizí pryč.

„Mizíme." Zamumlá mi Natasha do ucha a všimnu si, jak se nervózně otáčí po místnosti a hledá další hrozbu. „Už vědí o nás obou. Tady už nic nezjistíme." Pomáhá mi ze židle, protože ten poslední drink byl opravdu o dost silnější, nebo možná byli všechny silné stejně, jelikož moje nohy úplně neposlouchají pokyny, které jim můj mozek dává. „A ty v tomhle stavu taky toho moc nezmůžeš." Slyším Natashu, když mě odvádí pryč z obrovského sálu.

Ani pomalu nevím, jak jsme se dostaly zpět do hotelového pokoje, ale úlevně dosedám do měkké postele, abych si mohla sundat vysoké podpatky.

„Jsi vůbec normální?" Otáčí se na mě Natasha z ničeho nic od zrcadla, kde si sudnavá naúšnice. „Mohl ti do toho pití klidně něco hodit." Mračí se na mě nebezpečně."

„Hmm..." Přikyvuji bez zájmu, zatímco jí pozoruji, jak se ladně dostává z šatů.

„To od tebe nebylo moc zodpovědně." Ale dál už jí neposlouchám, protože se zvedám na svoje nohy, abych k ní došla a když se po mě rychle otočí už u ní stojím dostatečně blízko, abych jí mohla políbit.

Ona se však po chvilce odtahuje. „Nemůžeš mě začít líbat pokaždé, když se ti přestaně chtít mě poslouchat." Kárá mě, ale namísto odpovědi beru její obličej do dlaní, abych jí mohla opět políbit a teď jí opravdu chci polibkem umlčet. Ale ve chvíli, kdy její ruce začnou hledat zip na mých zádech pochopím, že i ona se nakonec rozhodla tohle téma dál nerozebírat. Za to tohle témá bylo teď pro nás obě o něco zajímavější a rozhodně záživnější.