Violacea II.

13. kapitola

Cítím, jak se s mým tělem manipuluje a probouzí mě ostrá bolest, když mi někdo něco silně utahuje kolem zápěstí.

Trhám sebou a nechávám oči, aby si přivykli světlu. Všímám si podivné látky, ve které jsem oblečená. Je to nějaký podivný oblek a ruce mám pevně připoutané kovovými pouty k madlům židle.

Sedím před obrovským tunelem, kolem kterého se pohybuje několik lidí, kteří jsou odění jako doktoři a upravují něco na obrovském tunelu. Snažím se najít odpovědi kolem sebe, ale není tu nikdo, kdo by mi vysvětlil, co se to děje, protože jsem zaslechla, že doktoři mezi sebou ani nemluví anglicky.

Ohlédnu se přes rameno, abych si všimla, že mám za zády prosklenou stěnu, za kterou je ještě víc doktorů a mezi nimy se dokonce pohybuje ta zrádkyně Yelena, která mi věnuje zamávání, když si všimne, že jí pozoruju.

„První zkouška průchodu do kvantové reality proběhne za tři minuty." Ozve se robotický hlas z reproduktorů.

Najednou se u mě objeví doktor, který mi bez okolků něco přidává do podivného obleku, je to lahvička se žlutou tekutinou.

„Co je to?" Vyjeknu chraplavě. „Co mi to děláte?!"

Doktor se na mě ani nepodívá, protože mi nerozumí. Snažím se ohlédnout za sebe, abych pohledem vyhledala Yelenu, která všechno s nehraným zájmem pozoruje.

„Yeleno!" Křičím na ní přes sklo. „Řekni jim ať to zastaví!"

„Průchod bude připraven za šedesát vteřin." Oznámí mi opět robotický hlas a tak se o něco usilovněji snažím prát s kovovými pouty, které mě drží přitpoutanou k židli.

Ale ve chvíli, kdy hlas začne odpočítávat posledních deset vteřin, tak vím, že jakýkoliv boj je marný. Reaktory kolem tunelu začnou hlasitě hučet a já si ani nevšímám, že všichni lidi najednou zmizeli z místnosti.

Ve chvíli, kdy hlas odpočítává posledních pět vteřin si všímám, že jsem připojená k hadičce, ze které proudí fialová tekutina a napájí všechny reaktory, který mají pohánět onen tunel.

Najednou se ozve hlasité zaskřípění, hlasitá rána a hučení reaktorů pomaličku ustupuje do pozadí, až utichne úplně.

Jakoby se z hadičky s fialovou barvou začala vyprchávat právě zářivá fialová barva až se vyprázdní úplně.

„První test byl neúspěšný." Ozve se robotický hlas.

Do místnosti se nažene strašně moc lidí a anglické výkřiky střídají výkřiky v mě neznámých jazycích.

„Nemáme šťávu!" Zaslechnu.

„Prostě to z ní najednou přestalo proudit a napájet reaktory!" Ozve se další.

„Ticho!" Vyjekne ženský hlas, při kterém mě zamrazí vzadu na krku a do mého zorného pole najednou vchází doktorka, která se o mě od dětství starala a ošetřovala mě. Zkoumavě si mě prohlíží a pak se jí na tváři objeví úsměv. „Ráda tě vidím, Andreeo."

„Tak to je asi hodně jednostranný pocit." Oplatím jí stejně falešný úsměv.

„To mě mrzí." Odpoví bez jakékoliv známky emoce. „Víš proč jsi tady?"

„Protože jste na mě vypsali odměnu a ona nás zradila." Zavrčím a hodím hlavou k Yeleně, která postává opodál.

„To je jeden z mnoha důvodů, ano." Přikyvuje doktorka Mahlerová. „Tak jo, ukažte jí ten záznam, ať z ní dostaneme další šťávu na další test!" Otočí se najednou k všem v místnosti a oni poslušně přikyvují.