Violacea II.

20. kapitola

Utáhnu si ručník o něco pevněji kolem těla a sáhnu po velkém zrcadle, abych mohla dlaní otřít zamlžené místo.

Sáhnu po kartáčku na zuby, protože už se stejně nechystám jít do kuchyně za ostatními a po velmi dlouhém týdnu se opravdu těším na spaní ve své vlastní posteli místo té nemocniční nebo dočasné, protože Tonymu chvilku trvalo zařídit můj pokoj.

Kouknu zpět do zrcadla a trhám sebou úlekem.

Vidím, že jsi ráda, že mě vidíš. Uchechtne se Andreea v zrcadle. Doufám, že sis nemyslela, že jsem pryč.

„Upřímně už jsem přestala doufat." Odseknu jí a pokračuji v čištění zubů.

Musela jsem se trochu uklidnit, aby ses mohla uvolnit. Mrkne na mě.

„O čem to zase mluvíš?" Vrčím na ní.

Na to, že jsou tvoji přátelé superhrdinové, tak většina z nich má za sebou celkem smutnou minulost, že?

„Nehrab se mi v hlavě." Tisknu kartáček v ruce o něco silněji a všimnu si, jak mi bělají klouby.

Asi zapomínáš, že žiju v tvojí hlavě a sdílíme jedno tělo. Zasměje se odraz v zrcadle pobaveně. No, ale zpátky k věci... Třeba Steve a ta jeho... Jak se jmenovala... Becky? Ne! Peggy! Chudák, že?

„Andreeo, přestaň." Vrčím na odraz a chytám se volnou rukou kraje umyvadla.

A co teprve Wanda? Naše sestra, je to tak? Ztratila celou rodinu a kvůli tobě skoro i bratra, který se jí začal vzdalovat. A teď jí zbyl jen ten podivnej humanoidní robot. Odfrkne si znechuceně.

„Chápu, víš všechno. Teď přestaň!" Praštím zubním kartáčkem o roh umyvadla a ten s rachotem dopadne na zem.

Pak tu máme toho bilionáře... A tu jeho... Asistentku. Představ si, kdyby o ní přišel. A teď ještě nějakým omylem... Třeba kdyby sis zahrávala se svými schopnostmi. Co myslíš? Zabil mi nejdřív tebe nebo tvoje sourozence, aby se ti pomstil a pak tě v tom nechal žít?

„Prosím, nech toho." Šeptám naprosto ohromená jejími slovy, cítím třas v rukou a do očí se mi hrnou slzy.

Co by pak na to řekl náš vědec Banner? On je přeci taky zrůda jako ty ne? Kolik krve už má na rukou on?

„Dost..." Šeptnu skoro neslyšně a chytám se za uši, abych utekla jejím slovům.

A co teprve ten kluk... Nejdřív jeho strejda a teď bys ještě zničila jeho mentora. Ahhh, jak ten by tě nenáviděl, Andy. Chichotá se a zakryté uši nepomáhají. Jsem v tvojí hlavě. Mně už neutečeš.

„Přestaň!" Vyjeknu, když zády narazím do kachličkové zdi, po které se nakonec sesouvám.

„Andreeo?" Ozve se někde z pokoje.

Nezapomeň. Zahlédnu její odraz ve skleněných dveřích sprchového koutu. Pokud se nezničí sami, tak to je zničíš ty. Protože jsi zrůda. Obě to víme. Naposledy se na mě usměje, než do dveří vtrhne Natasha.

„Dostala jsem upozornění z tvých depulsorů. Jsi v pořádku?" Přejede pohledem místnost a když mě uvidí sedět na zemi, zabalenou v ručníku s mokrými tvářemi, tak je jí odpověď více než jasná.

Okamžitě bere z jednoho háčku měkký župan, do kterého mi pomůže se zabalit a přisedá si ke mně na zem.

„Neměla bys tu být." Šeptnu k ní.

„Kde jinde bych měla být?" Šeptá tiše zpátky, jakoby nás někdo mohl zaslechnout. Sáhne po jednom mokrém pramínku, který se mi pokusí zastrčit za ucho, ale okamžitě její ruku odstrkuji.

„Prosím ne." Zatínám ruce v pěst snažíc se potlačit divný pocit někde vzadu k hlavě, jak se Andreea snaží opět prodrat k řízení.

Věděla jsem, že přítomnost Natashy jí obvzlášť drásá nervy, protože jsem to cítila. Jejich společná budoucnost v její realitě občas zatemní i mé vlastní pocity k Natashe z mojí vlastní reality. Je to jako temný závěs, který vám někdo přehodí přes oči.

„Poslouchej, Andreeo..." Začne Natasha pevně. „Bruce si možná oklamala, ale já vidím, že to nejsi ty. Něco se s tebou děje." Mračí se přísně. „Nemůžeš mě odstrkovat do nekonečna. A... Já nechci, abys mě odstrčila." Šeptne nakonec.

„Nechci ti ublížit." Špitám a přitáhnu si kolena blíž, když si všimnu, že se posunula blíž ke mně.

Natasha si malinko povzdechne a odvrátí pohled, než se s hlubokým nádechem podívá zpátky. „Poslouchej a poslouchej dobře, ano? Tohle ode mě slyšelo opravdu málo lidí. Mohla bych je spočítat na ruce jedné ruky a chci, abys byla jedním z nich, dobře?" Podívá se na mě a opatrně položí dlaně na moje ramena. „Věřím ti se svým vlastním životem. A vím, že ať už je to cokoliv s čím uvnitř bojuješ, tak vím, že ty budeš vždycky silnější. Vím, že vyhraješ a neuděláš nic čím bys mi mohla ublížit, slyšíš? Věřím ti, ano?"

Opatrně přikývnu, ale pak opět začnu vrtit hlavou. „Ne, Nat, tohle... Ne..." Koktám překotně. „Tohle nevíš, nedělej mi to." Vzlyknu naprázdno.

Natasha surově vezme můj obličej do dlaní, aby mě přinutila se na ní podívat. „Podívej se na mě."

Chvilku uhybám pohledem, ale nakonec to vzdám a podívám se do zelených očí. „Můj slib stále platí, vzpomínáš?" Připomene mi naše setkání na farmě tiše. „Jen mě ho, prosím, nenuť plnit." Z ničeho nic tiskne svoje rty k mým, což mě vyvede z míry a několik dlouhých vteřin mi trvá, než se vůbec vzpamatuji a moje ruce se jí obmotají kolem ramen.

„Andy?" Ozve se někde v pokoji, ale ani jedna z nás na to nereaguje. „Slyšela jsem křik a tvoje myšlenky byli hlasitější než obvy-..." Objevuje se najednou ve dveřích do koupelny Wanda. „Do hajzlu!" Vyjekne a Natasha se s uchechtnutím odtáhne pryč.

Zmateně kmitám očima mezi zrzkou a hnědovláskou a nejsem si jistá, jestli bych měla začít vysvětlovat situaci.

„Steve je takovej bastard." Zamručí Wanda otráveně. „A tys mi to taky mohla říct a ušetřit mi dvacet babek!" Probodne Wanda Natashu pohledem.

Natasha jen pokrčí rameny a znovu se uchechtne.

„Panebože!" Vyjekne najednou Wanda. „Ani na to nemysli! Fuj! Je to moje sestra, proboha, Natasho, jak si mohla?!" Chytá se za pusu Wanda, když jí Natasha naschvál popostrčí nějakou vzpomínku za to, že se jí hrabe v hlavě.

„Já to tenkrát neiniciovala." Pokrčí rameny nevinně a mě dojde, co jí nejspíš ukázala.

„Ne!" Ukáže na mě prstem. „Ty na to taky nemysli! A dost! Fajn, už jdu pryč."

„Co je to tu za sešlost?" Objeví se najednou Kat za Wandou s Yelenou a Pietrem v zádech.

„Tyhle dvě spolu spí!" Vyjekne Wanda bez ostychu a dva ze tří nových pohledů se do nás překvapeně zabodnou.

„Říkala jsem vám to, ale nikdo mi tu nevěří." Protáčí otráveně Yelena očima a podívá se po mém bratrovi a Kat.

Kat se vzpamatuje jako první a nenápadně mi ukáže zvednutý palec, čímž si vyslouží bodnutí do žeber od Wandy. „Tak a dost." Rozhodí Wanda rukama. „Dneska už nechci vidět v ničí hlavě nic, co má jen drobnou souvislot se sexem!" Vydává se k odchodu, ale ve dveřích se ještě rychle otáčí s výjekem: „Pietro!" Čímž si vyslouží smích, jak od něj tak od Katherina.

Natasha mi pomůže na nohy ze země, ze které jsem se stále nebyla schopná zvednout a nakonec se musím pousmát nad tím, jak se situace vyvrbila, ačkoliv ze začátku vypadala opravdu hrozivě.