Violacea II.

26. kapitola

Do vlasů se mi opíral silný vítr, který stejně tak ošlehával i můj odhalený obličej. V dálce pode mnou houkali auta a sirény policejních vozů, kteří se snažili evakuovat, co nejvíc civilistů do bezpečí. Neměla jsem v plánu dnes ohrozit nějak moc lidí, potřebovala jsem hlavně energii, abych se konečně mohla oddělit od tohohle slabého těla a nejlépe získat schopnosti, které bych tak dále mohla využít.

Od té chvíle, co náramky praskly pod návalem energie, kterou jsem si přinesla z Times Square, tak jsem cítila každičký sval v těle, jak vibroval pod nátlakem energie, kterou právě vstřebával. Kolem prstů se mi stále mihotala hustá mlha a vůbec jsem si nedokázala představit, co se stane až do sebe dostanu všechnu potřebnou energii pro buněčné dělení.

S hlubokým nádechem jsem se začala soustředit na svůj plán, cítila jsem jak mi skrz nohy vzhůru do těla proudí energie, která stále napájela Stark Tower dokud si nejsem jistá, že mám v sobě poslední kapičku a mohutné A zdobící budovu několikrát chabě problikne až nakonec zhasne úplně.

Stejný proces se začal dít i s budovami, které byli vzdálené přes ulici, všechna rozsvícená okna jako na povel začala zhasínat, zatímco moje moc narůstala.

Moje tělo najednou vstřebávalo strašně moc energie, že jsem se ani nevšimla Falcona, který sletěl na střehu takovou rychlostí a jeho podrážka se mi zabořila do hrudníku s takovou vervou, že jsem odletěla hned o několik metrů dál.

Z úst se mi ozvalo lehké zavrčení, když jsem setkala s tvrdou zemí. Ale stačilo na Falcona namířit prstem a z ruky mi proti němu vyšlehla, tak silná energie, která ho okamžitě odhodila tak daleko, že přepadl přes okraj střechy a já se opět vyškrábala na nohy. Zaslechla jsem zážeh trysek, když v tom jsem si všimla rychlého Iron Manova uvážení, který teď stoupal k vzdálenější střeše s Falconem v rukách.

Lehkým mávnutím ruky ke Starkovu obleku jsem docílila toho, že mu začala docházet šťáva a oba jen tak tak dopadly na tvrdý beton střechy.

Bez dalšího vyrušování jsem se opět obrátila ke vzdálenějším částí města, kterým jsem stále ponechávala energie, ale ne na dlouho.

Tělo opět začalo vstřebávat obrovské množství elektrické energie, která se díky mutaci měnila na čistou energie. Alespoň do chvíle, než se ve vzduchu ozvalo podivné hučení a nemilým překvapením pro mě bylo, když mě do boku zasáhl vibraniový štít samotného Kapitána, který mě odhodil opět o několik metrů dál.

Naštvaně se otočím směrem odkud byl štít hozen a vidím Kapitána stojícího spolu s ostatními nelétavci.

S povýšeným úsměvem se postavím na nohy. „Jdete pozdě!" Vykřiknu ke skupince, ve které zahlédnu Pietra i Wandu.

Kapitán se nadechuje k nějakému proslovu, kterým by mi promluvil do duše, ale nedávám mu možnost a okamžitě proti němu směřim tlak energie, která kdyby včas nezvedl štít, tak by ho seškvařila na troud. Paprsek se od štítu odrazí někam do dálky.

„Tony!" Vyjekne najednou Rogers a stočí paprsek k druhé střeše, kde se téměř na první pokus strefuje do obleku Iron Mana, který najednou opět získává šťávu, kterou jsem z něj vycucla.

Iron Man na nic nečeká a vystřeluje proti mě ohromnou rychlostí, že ani nestíhám zareagovat a najednou mě pevně svírá v rukou a míří se mnou do výšky.

„Je čas říct Adios." Zavrčí, když si myslí, že jsme dostatečně vysoko a najednou povoluje svoje sevření.

Ale ještě než mě stihne pustit úplně, tak se chytám jeho ramena a opět z jeho obleku vysaju všechnu šťávu, takže trysky trochu zaprskají a najednou se oba střemhlav řítíme k zemi.