legolas and aragorn || oneshots / POZASTAVENO

Patří k sobě

Zapadalo slunce a společenstvo ulehalo ke spánku kolem ohně, aby jim v noci nebyla zima. Gandalf seděl na velkém, plochém kameni dál od ostatních a rozhlížel se po krajině, zalité zlatavými paprsky zapadajícího slunce. Frodo unavený nebyl, a tak si sedl vedle čaroděje a mlčky pozoroval krajinu před nimi. Do myšlenek se mu vtírala zlá myšlenka, pořád dokola, 'co bude dál?'. Nakonec se Gandalfa zeptal. 

„Můj milý příteli, to nikdo neví." pousmál se tajemně čaroděj.„V této temné době nikdo neví co se bude dít dál. Musíš jen čekat, až osud udělá své a pak si s tím poradit, jak nejlépe umíš." Spokojeně pokýval hlavou a s jemným úsměvem k Frodovi stočil zrak. „I v době temna se však zableskne světélko radosti. Kdyby se tyto zlé věci nestali, možná by se nestaly ani ty dobré, které přicházejí po zlých. 

V této době vidí lidé vše černě a nevšímají si drobných radostí. Vnímají je jako neštěstí a zapomenou na ně, nebo je úplně odvrhnou. Malý plamínek se může rozhořet ve velký plamen, který nejde uhasit, ani kdyby se o to pokoušel celý svět." Opět se spokojeně usmál a stočil svůj pohled zpátky na rozlehlou krajinu plnou lesů, luk a potůčků, zatímco jim za zády planulo usínající slunce.

Frodo se za ty roky naučil čarodějovým slovům rozumět, ale jeho poslední větu nepochopil. „Plamen? Jaký plamen?" zmateně se zeptal a když Gandalf mlčel, nečekal že mu odpoví. „Svět je veliký Frodo" čaroděj se zhluboka nadechl té opojné vůně lesa, smíšenou s květinami na lukách, které se pomalu s přicházející nocí zavíraly. „i tak se v něm dvě srdce hledali a našli. V široširém světě jen oni dva, patřící k sobě jako dva dílky skládačky." opět se lehce usmál.

„Tyto dvě duše spojuje velká láska, ten plamen o kterém jsem již mluvil. Oni oba zasunuli válku hluboko do pozadí své mysli, a v popředí si nechali jeden druhého. Všechny společně strávené okamžiky, nenápadné úsměvy i strasti. I když zrovna jejich láska je, vzhledem k dnešním mravům, nepřípustná." vydechl „patří k těm nejodolnějším plamenům lásky které jsem kdy poznal. Byli pro sebe stvořeni, to spříznění jejich duší, sám osud jim ji ještě před jejich narozením nadělil." 

Odmlčel se a nechal Froda, ať nad jeho větami zapřemýšlí. Po chvilce ticha, narušovaném jen cvrkání cvrčků, se černovlasý hobit ozval. „Jsou tedy šťastní? Ona i on?" ptal se dál čaroděje, jelikož věděl, že na jeho otázku 'koho myslíte' by neodpověděl. Ten se na hobita zamyšleně podíval a pak se usmál. „Né, šťastní nejsou, je tu válka. Pravda však, že i při boji, je nic zlého nedokáže přinutit nemyslet na toho druhého. Proto nějakým prazvláštním způsobem... ano jsou šťastní. On i on." 

Zvědavě pozoroval hobita před sebou, který vykulil oči, když mu došel význam čarodějovy věty. „Dva muži?" mluvil mnohem tišeji než před tím. „Ano, dva muži. Přijde ti to špatné, Frodo?" Ten se na chvíli zapřemýšlel než odpověděl. „Špatné ne, spíše... nezvyklé." odpověděl zamyšleně hobit. Gandalf se znovu, tím svým moudrým, milým úsměvem, usmál. „To jsem věru rád! Protože jejich srdce bijí stejně."

„Znám je?" zněla další otázka z hobitovy strany. „Znáš můj milý Frodo, a to věru dobře." lehce kývl hlavou směrem za jejich záda. Frodo se zvědavě otočil a naskytl se mu pohled na dvě siluety, jež se spolu dívali na západ slunce. Po chvíli soustředění udiveně zjistil, že se jedná o dva jeho přátele. Aragorn a Legolas tam spolu mlčky seděli a užívali si přítomnost druhého. Hraničář držel elfa kolem pasu, zatímco blonďatý elf měl hlavu položenou na jeho rameni. 

Za svými zády zaslechl čarodějův lehce pobavený hlas „Patří k sobě. A nedokázaly bychom je odradit, ani kdyby se proti nim spikl celý svět." zatímco se Frodo stále překvapeně díval na ty dva. Přál jim to, zasloužili si štěstí, pro ty věci které vytrpěli. Tak se otočil zpátky a nechal dva zamilované blázny, ať si spolu užijí ten krásný západ slunce. 

644 slov. Na tuhle jednodílovku jsem celkem pyšná. Víte jak je těžké, snažit se hrát si na Gandalfa? Opravdu náročné, to vám povím. Jsem ale s výsledkem spokojená.