legolas and aragorn || oneshots / POZASTAVENO

Lehčeji

Legolas se zmateně díval před sebe. Připadalo mu jakoby ho někdo... Vykopl? Jo, to bude to správné slovo. A teď chvíli nechápal co se děje. Byli v bitvě, všude kolem nepřátele. Spousty mrtvých a raněných. Věděl že ho párkrát šikovně zasáhli a že by měl být vyčerpaný. Ale necítil se tak. Nic ho nebolelo a cítil se... Lehčeji. I když se k němu mohl kdokoliv přihnat a zabít ho, cítil se v bezpečí. Zhluboka se nadechl, jakoby cítil borovice a svěží vůni vody. Jakoby se jeho tělo rozhodlo ignorovat ten pach krve a bolesti všude kolem. Přišlo mu zvláštní že na něj ještě nikdo nezaútočil.

Najednou mu v ruce zapulzoval divný pocit. Viděl meč, jak letí... A jak vycákla krev vojáka před ním. Ten meč jen prošel jeho rukou a zabil někoho jiného... Útočník si ho navíc nevšiml, jakoby neexistoval. Zmateně nakrčil obočí. V tu chvíli mu přišlo, jakoby celé bojiště ztichlo a on slyšel jen srdceryvný výkřik. Otočil se a spatřil Aragorna jak s obličejem plným zděšení běží směrem k němu. Vlastně jen pár metrů od něj se zastavil a klesl na kolena. Legolas nechápal co se děje. Posunul se o pár kroků blíž, než zůstal stát na místě, obličej ztvarovaný šokem. Aragorn běžel k němu.

Legolas jen stál, uprostřed té vojenské vřavy a zíral na své bezvládné tělo. Byl mrtvý. On byl mrtvý a přece tu teď stál. Sklonil pohled ke své ruce. Byla lehce průhledná. Šokovaně na ni zíral, jakoby ani nebyla jeho. Pak obrátil svou pozornost zpátky k Aragornovi. Klekl si z druhé strany vedle svého těla. Začínal si všímat, co se stalo. Někdo mu zabodl meč do zad a trefil srdce. Stále tomu nemohl uvěřit. Je duch? Nebo co se to tu sakra děje?! Z přemýšlení ho vytrhl hlas plný bolesti. „Legolasi?" to byl Aragorn. Nevěřícně zíral na tělo ve své náruči a očima plných slz ho sledoval. 

Legolas byl smutný. Aragorn byl zdrcený. „Legolasi, slyšíš mě?" na konci věty nešťastně vzlykl a vzal ho za bezvládnou ruku. Snažil se nahmatat pulz, který tam už ale nebyl. „Legolasi... Prosím" zničeně vydechl načež se nešťastně rozvzlykal. Přivinul si jeho tělo blíž k sobě a nešťastně vzlykal. Legolas k němu natáhl ruku, aby ho pohladil po vlasech, uklidnil ho, aby mu řekl že je vše v pořádku. Jeho ruka ale prošla skrz a on ji rychle stáhl, jakoby se spálil. Nic ho nebolelo tak moc, jako vědomí že musí Aragorna sledovat jak se trápí, ale nemůže mu pomoct. 

„Slyším tě, lásko" zlomeně řekl a v očích se mu třpytili slzy. Věděl že to nemůže slyšet. Možná proto to tolik bolelo. „Legolasi... Měli jsme zůstat spolu. Měli jsme někam odjet a vykašlat se tu na to..." plakal dal Aragorn, aniž by tušil že ho Legolas slyší. Aragorn se roztřeseně nadechl a snažil se mrkáním zastavit slzy. „Miluju tě Legolasi, tak moc tě miluju..." opět mu začaly z očí téct slzy. „Taky tě miluju, Estel" zašeptal do větru Legolas a dal do toho všechnu svou lásku, všechnu svou bolest. V tu chvíli Aragorn zmateně zvedl hlavu a pohlédl jeho směrem. 

Blonďák zalapal po dechu. Slyšel ho? „Aragorne?" opatrně se ho zeptal. Chvíli bylo ticho, a pak naděje v těch jeho šedých bouřkových očích vyhasla. Sklopil zrak zase zpět k jeho mrtvému tělu. „Už mi asi přeskočilo..." nešťastně si pro sebe zamumlal a Legolase z toho bodlo u srdce. On ho slyšel. Aragorn ho slyšel! Jak to udělal? Zničehonic ucítil, jakoby ho něco táhlo. Už se necítil tak lehce jako před tím. Zmateně zamrkal, když před sebou spatřil nádhernou elfku. Její zlaté vlasy jí vlály kolem hlavy a oděná v bílých šatech, vypadala jako anděl. Legolas přesně věděl kdo to je. 

„Mami?" nevěřícně vydechl. Ona se jen usmála a klekl si vedle něj. „Je to divné, dívat se na sebe samého, že?" pronesla do ticha a tím Legolase ještě víc zmatla. Pak ale pochopil, když pohledem zavadil o své tělo. Kývl hlavou, načež svůj pohled stočil splátky ke své matce. Sledovala ho se slzami v očích a jemným, chlácholivým úsměvem na tváři. „Neměl jsi zemřít tak brzo..." ozval se její líbezný hlas, když se na ní nechápavě podíval. „A on by se neměl takhle trápit" pronesl zase na oplátku Legolas, přičemž se díval Aragornovi do tváře. 

Elfka se jen smutně usmála. „Měl by ses rozloučit, broučku. Dochází ti čas" Legolas to věděl. Když se opět zadíval na svoji ruku, byla více průsvitná než před chvílí. Věděl, že za chvíli opustí Aragorna úplně. Ale přál si zůstat. „Pospěš si synku" usmála se krásná žena, zvedla se a poodešla o pár kroků dal, aby jim nechala soukromí.

Legolas se otočil na Aragorna. „Miluju tě, lásko. A nikdy nepřestanu" zašeptal hlasem plným něhy a lásky, pohladil ho po tváři a zvedl se. Rozešel se za matkou která ho svýma smutnýma očima pozorovala. „Jednou se opět setkáte lístečku. Jednou budete opět spolu." Pak k němu jen natáhla ruku a čekala. Legolas zaváhal, věnoval ještě jeden pohled Aragornovi a chytil se nabízené dlaně. Cítil jak je čím dál tím víc lehčí, jak jeho myšlenky plynou, jak je mu o poznání lépe. Usmál se, zavřel oči a s úsměvem taky setrval až do konce.

854 slov. Omlouvám se že dlouho nic nebylo, nebyl čas. Asi 5 dní v kuse jsem se učila, pak jsme byli se třídou na turisťáku a tam se něco stalo. Moje kamarádka v tom hraje hlavní roli a teď má depresi. Takže zase třeba týden, další kapitola nebude, protože budu s ní. Budeme spolu chodit ven, hledat na té věci něco pozitivního a brečet u smutných filmů. Takže se moc omlouvám. Mám vás všechny moc a moc ráda. ❤❤