legolas and aragorn || oneshots / POZASTAVENO

Varuj se před mořem

„Zelený lístečku, dlouho jsi pod stromem
v radosti přebýval. Varuj se před Mořem!
Jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině,
víckrát už srdce tvé ve hvozdě nespočine"

Tak zněla sudba, kterou vznešená Galadriel poslala po Gandalfovi. Byla určená přímo Legolasovi. Zažili ještě nějaká trápení, ale i radosti, které jim pomáhali zůstávat nad věcí. Pak spolu s Gimlim doprovázel Aragorna na stezku mrtvých. Na rozdíl od Gimliho Legolas neměl strach, přestože jako jediný z nich, díky svému elfskému zraku, dokázal spatřit obrysy duchů a jejich koní. Aragorn nakonec Mrtvé z Černoboru přemluvil, aby za ně bojovali a pak společně s nimi připlul lodí ke břehu.

Bojovali tam statečně a v jejich prospěch hráli Mrtví i moment překvapení. Předtím byl ale na lodi klid. Gimli si hrál se svojí sekerou a Legolas stál na zádi lodi. Slyšel racky a naslouchal šplouchání vln o útesy. Probudila se v něm touha, přesně jak říkalo Galadrielino proroctví, skrytá v srdcích všech Eldar. Toužil odplout do Valinoru a nechat tento svět daleko za sebou. Dal si ale slib.

Slib že neodpluje. Nikdy nebral proroctví na lehkou váhu, a proto když už věděl že poplují po moři, začínal v jeho srdci klížit strach. Co když ho ta touha ovládne a on nebude chtít zůstat? Nechtěl opustit své přátele. Nechtěl opustit lidi kteří věřili v konec Sauronových dnů. Ale to moře ho tak lákalo... Proto stál na zádi, vnímal paprsky slunce jak se odrážejí od čeřící se vody a sledoval daleký obzor.   

Pár metrů od něj stál Aragorn a opíral se o stožár. Sledoval zlatovlasého elfa starostlivým pohledem. Ani on nebral proroctví na lehkou váhu a to, že s nimi Legolas od nastoupení do lodi nepromluvil ani slovo, mu dělalo starosti. Přesně si pamatoval jeho znění a teď, když byl Legolas na moři, nevěděl co bude. Po chvíli zírání se odlepil od stožáru a vydal se na záď za Legolasem. Postavil se vedle něj a začal si ho prohlížet.

Jemný mořský vánek mu cuchal vlasy, své blankytně modré oči měl zavřené a s mírným úsměvem na rtech naslouchal šumění moře. „Líbí se ti tu?" optal se ho Aragorn, aniž by z něj spustil zrak. Legolas sebou sotva znatelně trhl a rychle otevřel oči. Zmateně se na Aragorna zadíval. Pak lehce potřásl hlavou. „Promiň, neslyšel jsem tě přicházet." zamumlal si pro sebe, napůl nevěřícně. „Co jsi říkal?"

Aragorn se na něj starostlivě zadíval. Legolas že ho neslyšel přicházet? Ten Legolas, který vždy slyší nepřátele na míle daleko? Je to tím mořem? Znovu se mu do mozku vkradla ta zlá myšlenka co když odejde?  Zatřepal nad tím hlavou a vrátil svou pozornost Legolasovi. „Jestli se ti tu líbí." zopakoval svůj dotaz. „Ano, je tu krásně" řekl zasněným hlasem. Chvíli bylo ticho a když už chtěl Aragorn promluvit, ozval se Legolas. „Bojím se..." potichu zašeptal a Aragorn to málem ani nezaslechl.

„Každý se něčeho bojí" odvětil na to Aragorn a sledoval emoce, co se střídali v elfově tváři. Legolas se na něj prudce otočil, v očích strach. „Aragorne..." do hlasu se mu vkradlo zoufalství „Já nechci pryč, prostě nechci" odmlčel se, načež se opět nadechl a pokračoval. „Ale to moře mě vábí. Toužím po tom odplout do země neumírajících. Chci spatřit krásy Valinoru" Podíval se mu pevně do očí. „a chci opustit Středozem."

Pro Aragorna bylo každé jeho slovo jako ráda dýkou. Opustí ho. Nevěděl kdy, ale opustí. Nastalo nepříjemné ticho, kdy Legolas nadával sám sobě a Aragorn sbíral odvahu. „Legolasi..."  odhodlal se konečně Aragorn a Legolas na něj pohlédl. „Já..." začal, ale nějak se nedokázal donutit pokračovat. „Ano?" pobídl ho Legolas a stále na něj zíral, těma krásnýma očima. Jejich oči se střetli a on na chvíli zapomněl jak se dýchá.

Měl krásné oči. Dokonalé. On celý byl dokonalý. V duchu si vrazil facku, když si uvědomil, že na něj jen zírá. „Ehm..." nervózně si odkašlal aby jeho hlas zněl normálně. Legolas uhnul pohledem a snad se začervenal? Ne to ne, to byl určitě nějaký optický klam, či co. Aragorn si promnul ruce, které měl zpocené. Jak je vůbec možné, že je v přítomnosti tohoto elfského prince tak nervózní? V přítomnosti krásného elfského prince, opravilo ho podvědomí a on měl chuť si jednu vrazit.

„Chtěl jsem ti jen říct," popošel o pár kroků, jakoby si tím měl dodat odvahu. Alespoň nějak zaměstnal nohy. „že... že" prohrábl si vlasy a zašklebil se. Zrovna teď zapomenu jak se mluví... Mrzutě si pomyslel a zadíval se na elfa. Ten tam jen tak stál, bedry se opíral o zábradlí a čekal co řekne. Na tváři měl rozverný úsměv a Aragornovi něco došlo. Ten dokonalej parchant si to užívá! Propálil ho pohledem, načež se Legolas rozesmál.

Krásný, zpěvavý a upřímný smích. Gimli k nim zvedl pohled, něco si zabručel pod vousy a kolébavou chůzí se odebral do podpalubí. Když odešel, zlatovlasému princi na rtech pohrával jemný úsměv. Nemohl se na něj zlobit, tak se jen uchechtl a přiblížil se o dva kroky. Pak zvedl pohled a intenzita pomněnkových ho téměř omráčila. V té chvíli zase ztratil slova. Do té doby si ani neuvědomoval jak je blízko.

Opatrně se naklonil. Byl připravený kdykoliv přestat, kdyby to bylo elfovi nepříjemné, ten ale nevypadal že by mu to vadilo. Přiblížil se ještě víc. Jejich dechy se mísily. Legolas si zcela automaticky zkousl ret a Aragorna to dohánělo k šílenství. Naklonil se ještě blíž, mezi jejich rty by se sotva vešel pergamen. Legolas zavřel oči a pootevřel rty. Aragorn už to nevydržel a naléhavě ho políbil.

Jakmile se dotkl těch dvou polštářků, měl pocit že se mu rozskočí srdce, jak splašeně bilo. Ve chvíli, kdy Legolas pohnul rty proti těm jeho, mu to Aragorn oplatil a namáčkl ho na zábradlí. Náruživě si přivlastňoval jeho rty a Legolas nebyl o moc pozadu, ačkoliv přijal hraničářovu dominanci. Nakonec se museli, kvůli nedostatku vzduchu, odtáhnout. Zrychleně dýchali a nedokázali od sebe odtrhnout pohled. 

Aragorn se na něj usmál a Legolas mu úsměv stydlivě. „No... Možná to vábení není tak silné" stále s úsměvem pozoroval hraničáře. Ten se ze široka usmál a přitáhl si elfa do náruče. Nikdy v životě se necítil lépe. Aragorn věděl že Legolas nepřestane toužit po Valinoru. Jeho srdce ale plesalo radostí, protože si Legolas vybral jeho. Znovu ho políbil, než se konečně odtáhl. „Měli bychom se připravovat na boj" začal Aragorn do ticha, jelikož už v dálce spatřil bitevní pole. 

„Jo to měli" usmál se Legolas a rozešel se pro svůj luk. Aragorn šel mezitím do podpalubí pro Gimliho. Legolas se na chvíli zadíval na obzor. Tam někde byl Valinor. Spalovala ho nesmírná touha. A také by chtěl odplout. Ale byla tu jeden podstatný detail. Jeho srdce spalovala láska ke Gondorskému dědici. A za to mu to stálo. S úsměvem na rtech se otočil zády k moři a věnoval zamilovaný úsměv Aragornovi, který právě vycházel na palubu s natěšeným trpaslíkem za zády.

1131 slov. Nezabijte mě prosím! Omlouvám se! Vím že aktivita nic moc... Vlastně je to s ní dost špatný. Jsem holt asi nespolehlivej člověk... Nejhorší na tom je, že mám v hlavě spoustu nápadů, ale buď nemám čas, nebo jsem líná... Přijde mi že máme víc školy než když byli otevřené. Už mě ta korona fakt nebaví.

Ale něco jsem vám chtěla říct a málem jsem na to zase zapomněla! Založila jsem si na instagramu účet. Jmenuju se na něm stejně jako na wattpadu a budu tam psát různé podrobnosti ohledně příběhů. A třeba si s vámi psát, protože vás naprosto miluju 😊 

Takže jestli to čtete dnes, snad jsem zkrášlila večer.  A jako omluvu tuto kapitolu věnuji VÁM VŠEM! Dobrou noc lístečci 😊❤