legolas and aragorn || oneshots / POZASTAVENO

Pouto

Král od smrti své milované začal být chladný. Nechtěl však aby byl takový i jeho syn. Byl ještě mladý, měl by si užívat života. Jeho názor ale nic neměnil na tom, že Legolasovi zemřela matka. Oba se začali chovat odtažitě. Vlastně to byla částečně Thranduilova vina. Po smrti Ellerian se uzavřel do sebe, místo aby trávil čas se svým synem. 

Bolest byla příliš čerstvá, nechtěl Legolase vidět, až moc mu připomínal ji samotnou. Legolas byl ještě velmi mladý. Chtěl se svým otcem trávit čas, on ho ale odmítal. Bylo to pro něj těžké. Za tak krátkou dobu přišel o oba své rodiče, na kterých mu tolik záleželo. Uzavřel se do sebe. Měl období, kdy nevycházel ze svých komnat, stejně jako období kdy byl po dlouhý čas mimo hvozd. Oba jedli zvlášť, již dlouho se neviděli. 

Thranduil několik let potichu trpěl. Nasadil chladnou masku a vládl svému lidu. Přesto však ničím nemohl utišit bolest ve svém nitru. Po tolika letech se ale rozhodl začít komunikovat se svým synem. Byl jediný kdo mu po smrti Ellerian zbyl. Jediný kdo se k němu snažil dostat, protože mu na něm záleželo. On ho ale stále posílal pryč. Teď se rozhodl si s ním promluvit. 

Od služebnictva se dozvěděl, že je Legolas v paláci, jelikož se před pár dny vrátil z nějaké cesty. Thranduil ani nevěděl že někam jel. Připadal si jako špatný otec a tak to chtěl napravit. Procházel chodbami elfského sídla, zamyšleně hleděl před sebe a tak málem vrazil do elfa, co šel z opačné strany. Už ho chtěl okřiknout nad čím to přemýšlí, že má jít dělat své povinnosti. Uprostřed nádechu se ale zarazil. 

Jeho pohled ocelově šedých očí se setkal s blankytnou modří princových očí, které byly vždy plné radostných jiskřiček. Teď v nich nebylo nic. Jen tvrdý pohled od elfa co se tolik změnil, a přesto byl stejný. „Legolasi..." překvapeně vydechl král a koutky úst se mu zvedly do nepatrného úsměvu. Ten ale hned zmizel když jeho syn promluvil. „Otče" kývl bez výrazu hlavou na znak že ho rád vidí. Jeho oči a tón hlasu ale dokazovali opak. Krále dost překvapilo jakým způsobem to řekl. Takhle chladného svého syna ještě nezažil. 

Ještě chvíli na té chodbě stáli a dívali se na sebe. V Thranduilových očí bylo překvapení. Legolas jakoby nic necítil. Mladý princ už se chtěl otočit že odejde, ale zastavil ho hlas jeho otce. „Počkej Legolasi!" a Legolas zastavil, ale neotočil se. „Měli bychom si promluvit" řekl král již klidnějším hlasem a stáhl k tělu svou ruku, kterou předtím nevědomky natáhl směrem k Legolasovi. Legolas se na něj otočil, a vraždil ho při tom pohledem. 

„Tak ty chceš mluvit?" promluvil kousavým tónem a znechuceně se zašklebil. „Když jsem chtěl mluvit já, zavřel jsi mi dveře před nosem. Nezajímalo tě jak se cítím. Bylo ti jedno že jsem ten den přišel o jediné dva lidi které jsem miloval!" začal Legolas zvyšovat hlas, zatímco se na něj král šokovaně, ale i lítostivě díval. 

Věděl že to pokazil. A Legolas mu teď jeho domněnky akorát potvrzoval. „Dělal jsi jakože neexistuju! Na chodbách jsi se mi vyhýbal, vzkazy vyřizoval po služebnictvu. Ani nevíš že jsem na pár let zmizel!" obvinil ho Legolas naštvaně. V očích se mu začaly tvořit slzy, ale statečně je zadržoval. „A co se stalo dva roky nazpět, hm?" vyzývavě se na krále zadíval. Ten přesně věděl na co Legolas myslí.

Udělal útrpnou grimasu a už chtěl něco říct, když ho Legolas přerušil. „Skřeti mě střelili otráveným šípem! Dva týdny všichni elfští lékaři téměř nespali, jen aby mě udrželi naživu. Když jsem se po měsíci probral, předala mi služebná tvůj vzkaz. Ať se prý brzy uzdravím" uchechtl se smutně princ, načež se podíval do uslzených očí svého otce. „Bylo ti jedno že jsem to málem nepřežil" řekl o poznání tišeji.