legolas and aragorn || oneshots / POZASTAVENO

Dopis, kresba a brož

Pro vysvětlení. Mára rë v překladu znamená dobrý den 😉

Gondorský princ si to s úsměvem vykračoval lesem, nedaleko Minas Tirith. Už se na schůzku moc těšil, ostatně jako vždycky. Měl se sejít s jeho milovaným elfem. Krásné blonďaté vlasy, pomněnkové oči, rošťácké jiskřičky, láskyplný úsměv. To vše na něm miloval. Když zahlédl známou postavu, zrychlil krok. Došel na jejich místo. Volné prostranství, tak tři na tři metry s velkým starým stromem. Byla v něm skulinka, přes níž si předávali vzkazy, aby se o tom nikdo nedozvěděl. 

„Ahoj Modrásku" usmál se na něj Aragorn. Byla to taková přezdívka, kterou mu dal. Hodila se k němu. Modré oči, hlas jemný a lehký, jako let motýlích křídel. Jeho blonďáček mu totiž nikdy neřekl své jméno. Pamatoval si, co mu řekl, když se ho na to poprvé ptal. Pravdu ti neřeknu, ale nechci ti lhát. Na to pro mě až moc znamenáš. A Aragorn se neptal. K čemu jméno, že? Stačí mu když ví, že ho jeho elf miluje. To je vše co potřebuje.

„Aragorne" pousmál se tím svým krásným úsměvem a jemně ho políbil na přivítanou. Tohle se nikdy neomrzí. Každý polibek byl jiný, krásný. „Chyběl jsi mi" zamumlal mu Aragorn do rtů než se odtáhl. „Však ty mě taky" usmál se na něj elf ale pak jeho nálada poklesla. „Stalo se něco?" zeptal se zmateně tmavovlásek a pohladil ho po tváři. Modrooký elf si znovu povzdechl. „Jsem tu jen na chvíli, chtěl jsem ti to říct osobně." 

Aragorn zmateně zamrkal. Jen na chvíli? Blonďák se znovu nadechl. „Můj král mobilizuje armádu. Čeká nás bitva proti skřetům, proto se teď nějakou dobu neuvidíme." smutně se na něj podíval. Aragorn byl taky smutný. Přeci jen, chtěl si ho trochu užít, než zase zmizí. „Bude to v pořádku, jen se mi vrať, hm?" zastrčil mu Aragorn pramen vlasů za špičaté ouško. 

Elf se se sklopenými víčky usmál. „Vrátím, ale teď už musím jít." Zvedl pohled ke svému milenci. „Dobře, miluju tě" zašeptal mu Aragorn do rtů, když si ho za bradu přitáhl do polibku. „Já tebe taky" usmál se elf, načež zmizel v lesním porostu. Aragorn ještě chvíli poslouchal zvuky lesa, než se s povzdechem otočil a odešel.

............

Uběhal nějaká doba a jeho blonďáček už se s ním měl zítra konečně sejít. Tak si to naplánovali. Už by totiž mělo být po bitvě. Jejich plány ale narušil jeho otec. Prý že jedou do království lesních elfů. Aragorn věděl že je tamní král dobrý přítel s jeho otcem, ale neviděl důvod proč tam jezdit. „Králův syn padl v boji. Je to můj starý přítel, takže se připrav, za úsvitu vyrážíme." Dostalo se mu odpovědi. 

Aragorn ještě stihl napsat krátký vzkaz a před rozbřeskem ho položil do skuliny ve stromě. Povzdechl si, když s průvodem projížděl lesem, kde se s Modráskem stýkali. Určitě bude zklamaný, že nepřišel. Chápal to a bylo mu elfského krále líto. Ale radši by strávil několik hodin ve společnosti svého elfa, než několik dnů obklopený všelijakými jinými elfy. Povzdechl si a pobídl koně, jelikož začínal být pozadu a dojel svého otce. 

..........

Už dojeli. Ubytovali se, popřáli králi upřímnou soustrast a teď se procházeli chodbami a o něčem debatovali. Vlastně debatoval jen král s králem. Aragorn šel kousek za nimi a prohlížel si chodby. Jen tak očima přelétl boty, postavené vedle dvoukřídlých dveří. Z toho co stihl z jejich řeči zachytit, tam momentálně na lůžku leží jen mrtvý princ. Takže ošetřovna. Z jedné nenápadné skulinky na botě trčel nějaký papír. Zvědavost mu nedala a musel se podívat.

Málem nahlas zalapal po dechu, když papír rozbalil. Byla na něm kresba. Kresba jeho samého, jak se se zamyšleným výrazem ve tváři opírá o jeden konkrétní strom v jejich království. Přesně si pamatoval kdy a kdo to nakreslil. Na tváři se mu rozlil úsměv. Určitě tu někde pracuje!