Hlas oceánu

5. kapitola

„Něco nového," chtěl vědět Ron, jakmile se k vyšetřovací skupině připojil blonďák s hnědýma očima, který zrovna dorazil s nejnovějšími informacemi.

Ernie MacMillan položil na stůl tlustý svazek dokumentů a podíval se na zrzavého čaroděje. „Flintův kartel nemá pravděpodobně s jejím zmizením nic společného," oznámil všem přítomným, „náš informátor Mark Stone je členem Flintovy osobní ochranky. Věděl by, kdyby někdo od nich věznil Hermionu."

„Takže další slepá ulička," hlesl Harry naštvaně a hůlkou vykouzlil červený křížek u Flintovy fotografie.

Na stěně visely snímky všech podezřelých osob. Stejným způsobem jako Flinta už vyloučili poslední členy rodiny Averyů, Greengrassů, Cormaca McLaggena a pár dalších. Každý z nich měl prsty v něčem ilegálním a byl pro Hermionu hrozbou. Mezi těmi všemi jasně vyčnívaly dvě další osoby.

„Nějaké nové informace o Malfoyovi a Zabinim," zeptal se Harry, aniž by od nástěnky odtrhl pohled.

Seamus Finnigan listoval jejich složkou a pak Harrymu ukázal pár posledních zpráv o obou čistokrevných čarodějích. „Velmi pravděpodobně s nimi spolupracuje Theodore Nott," informoval Harryho, když na desku stolu rozložil poslední pořízené fotografie, „naši agenti je společně viděli několikrát. Pravděpodobně se také velmi dobře znají s některými dalšími podezřelými, ale jinak toho moc nevíme," konstatoval a ukazoval na jednotlivé snímky, „mezi jejich lidmi nemáme informátory, takže o jejich činnosti můžeme jen spekulovat. Nechali jsme sledovat Malfoyovo sídlo ve Wiltshire a Zabiniho dům v Hampshire, ale za poslední dva roky se stav nezměnil. Ty budovy působí spíše nepoužívaně."

„Takže pokud někde skutečně drží Hermionu, neznáme polohu toho místa," zamumlal Ron a praštil vztekle pěstí do stolu, „sakra!"

*******

Hermionu probudily paprsky odpoledního slunce, které ji příjemně hřály na obličeji. Převalila se na druhou stranu a uvelebila se v pohodlných peřinách. 

Jakmile si vzpomněla, co se jí stalo, prudce se posadila. Tohle nebyla její cela. Nacházela se na velké posteli s béžovým hedvábným povlečením v prostorném pokoji.

Vstala a ulevilo se jí, když zjistila, že na sobě stále měla své džíny a tričko. I když vypadaly, že je někdo vyčistil Pulírexem.

Na malém stolku poblíž našla talíř se sendvičem, skleničku a džbán s džusem, ale hlad ani žízeň neměla. Rozhodla se místnost prozkoumat. Naproti pohodlnému lůžku se nacházela obrovská skříň podezřele plná čarodějnického i mudlovského oblečení její velikosti. Za dveřmi kousek od ní koupelna s vanou vypadající spíše jako menší bazén. Na háčku u ní visel nadýchaný bílý župan.

Napustila vodu a svlékla se. Po několika dnech bez pořádné koupele ze sebe chtěla smýt pot a špínu. Vstoupila do připravené lázně a kůže ji zabrněla. V klidu se posadila. Příznaky transformace po tolika letech už bezpečně poznala. Pod hladinou se zatřpytily tyrkysové a zlaté šupiny na ocasu.

Uvolnila se a zavřela oči. Cítila, jak se jí vlévala nová síla do unaveného těla. Jedna z výhod genetiky mořské panny. Voda jí dodávala energii, když do ní ponořila tělo. Uvědomila si, že zjevně proto byla předtím tak unavená. Strávila bez svého živlu mnohem delší dobu než obvykle.

„Takže tohle jsi," zazněl známý hlas plný úžasu.

Prudce zvedla hlavu a zírala na Zabiniho. To ne. Hloupě předpokládala, že do zavřené koupelny nevkročí ani jeden z nich. Ani neslyšela, že dveře otevřel.

Najednou se pohnul směrem k vaně a pohled stále upíral na tyrkysovozlatý ocas. To, že ji spatřil proměněnou, se zdálo více nepříjemnější, než kdyby ji viděl nahou.

„Co tady sakra děláš," zavrčela Hermiona podrážděně, ale přitom se třásla. Znal její tajemství.

„Dívám se na tebe," promluvil a posadil se na okraj vany kousek od ní. Bojovala s instinktem odtáhnout se, když se ještě více přiblížil. „A uvažuju, jak si to mohla tak dlouho skrývat," zašeptal a nataženou rukou přejel pod vodou po tyrkysových a zlatých šupinách až k místu, kde na břiše srůstaly s kůži.

„Nedotýkej se mě, Zabini," řekla a vlila veškerou moc svého hlasu do rozkazu. Jenže Zabini nereagoval stejně jako předtím Malfoy. Nechápala, proč to nefungovalo a odpovědi mohla najít jen v jediné knize. Kronice mořských panen na polici v jejím domě na pobřeží v Kentu.

„Takže zpátky na příjmení," pronesl Zabini a se zjevnou fascinací ji sledoval, „kdysi to tak nebylo."

Hermiona se zhluboka nadechla a přinutila se zůstat klidná. Vzpomněla si přesně, kdy mu říkala jménem. Když vzdychala opřená o zeď a on do ní hluboce a drsně vrážel. Nebo když stála zády k němu a on jí šeptal erotická slova do ucha při pomalých smyslných pohybech v ní. Nebo když ležela na posteli a on jí jazykem... Ne! Nesměl ji znovu dostat.

„Jak už jsem řekla Malfoyovi," prohlásila, co nejledovějším tónem, „my dva jsme byli lehkomyslná chyba."

Zabini se zamračil a náhle zírala do jeho tváře jen pár centimetrů od její. „Uvidíme," řekl stejně jako před pár dny Malfoy a vydal se ke dveřím.

Hermiona se nehodlala tak snadno vzdát. „Ani jeden z Vás mě nedostane z mé vlastní vůle," křikla na něj, „jako ti tři v té cele."

Zabini ztuhl a zastavil se. Pozorovala, jak zaťal pěsti, ale pak je stejně rychle uvolnil. Aniž by se na ni znovu podíval, opustil koupelnu.

Hermiona předpokládala, že na ni počká v pokoji. Ulevilo se jí, když ho po návratu do ložnice nikde nenašla. Ze skříně vytáhla čisté tepláky a tričko, snědla sendvič a napila se džusu. Potom si lehla na postel, aby si promyslela, co bude dělat dál. Musela znovu usnout, protože slunce za oknem už začalo zapadat.

„Netušil jsem, jak moc blízko pravdě jsem, když jsem tě nazval sirénou." Prudce sebou škubla a upřela oči na Malfoye, který si hověl v křesle na druhé straně postele a zamyšleně na ni hleděl. „Zazpívej."

Ostrý tón příkazu jí připomněl, kým teď blonďatý čaroděj byl. Její nebelvírská povaha ji však nedovolila ustoupit. „Nejsem tvůj otrok."

Škubla sebou, když se u ní objevil s nečekanou rychlostí. „Možná už nejsi v té cele," zasyčel jí výhružně do obličeje, „ale pořád si náš vězeň." Prohlédl ji od hlavy až k patě. Ten pohled vyvolal husí kůži po celém jejím těle. „Nezkoušej mou trpělivost, Grangerová."

Vzpurně se mu podívala do očí. „Zjistili jste, že mě ta cela nezlomí a teď se mě snažíte uplatit tímhle?" Poukázala na honosné zařízení pokoje. „Ani jeden z vás mě zjevně vůbec nezná, když věříte, že to bude fungovat a já se stanu vaší děvkou."

„Vždycky se dobře staráme o vše, co nám patří," konstatoval sebevědomě.

„Nepatřím vám," zaječela mu do tváře.

Přiblížil se blízko k jejím rtům. „Zatím ne," špitl a zase se odtáhl.

Když opustil místnost s úlevou vydechla. Sice ji zachránili před těmi monstry, jenže možná ji jen chystali na něco horšího. Dva hadi připravení zaútočit.

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Tady máte novu část příběhu.

O víkendu snad přidám následující kapitolu.

Vaše Elisabeth226 :-)   

Autorská poznámka:

Pulírexo je kouzlo, které v páté knize použila Tonksová na vyčištění Hedvičiny klece. V anglickém originále je to Scourgify, což znamená čistit.