Hlas oceánu

14. kapitola

Po zbytek dne Hermiona odmítala vyjít z pokoje. Domácí skřítka ji přinesla jídlo a pití, ale nesnědla oběd ani večeři a nenapila se jediné kapky vody. Jen seděla u okna a její pohled neopustil oceán.

Toužila se ho zase dotknout a ztratit se v něm. Znovu plavat v jeho nekonečných divokých vodách a cítit jedinečné spojení s přírodou a svobodu. Zapomenout na veškerou bolest v její duši z palčivých vzpomínek, co prostupovala každým kouskem celého jejího těla jako paralyzující jed a pomalu ale jistě ji požírala za živa. Ale Malfoy a Zabini jí přístup k jejímu milovanému modrému světu vzali a uvěznili ji takhle mučivě blízko k druhému domovu tam hluboko pod hladinou.

Náhle její obličej ozářilo příjemné stříbrné světlo. Měsíc vystoupil z plynoucích oblak bílých mraků v celé své obrovské mystické kulaté kráse a jeho paprsky prosvítající skrze okno ji hladily na kůži. Jako by se ji snažil pomoci v jejím utrpení svou věčnou přítomností. Vždy jí jeho třpyt ukázal cestu, když už sama nevěděla kam dál. Jako při její první proměně.

Zavřela oči a vystavila mu slzami zmáčené tváře. A pak začala tesklivě zpívat píseň, která ji spojovala s celými generacemi mořských panen, co se narodily před ní. Nalila do ní všechen smutek a žal. Doufala, že jizvy na duši opět pomůže zacelit.

Její slova zněla místností, ale neměla na ni vliv jako obvykle. Protože se neproměnila. Tentokrát jí nepřipadalo, jako by rodiče byli pořád s ní. Jako tehdy když ji ze všech stran obklopoval její mocný nezkrotný živel. Zůstala sedět ve tmě osamělá a opuštěná.

„Nádhera," ozvalo se za ní s patrným úžasem pár vteřin po tom, co píseň skončila.

Poznala Malfoyův hlas okamžitě a prudce se v šoku otočila. Oba její věznitelé se opírali o stěnu u zavřených dveří s totožnými intenzivními pohledy upřenými na ni. Neslyšela je přijít. Myslela si, že pokud se vrátili, už v tuto dobu spali.

„Přišli jsme se podívat, proč nejíš a nevycházíš z pokoje," promluvil tentokrát Zabini, „ale tohle..."

Prudce vstala a tělem ji projela vlna hněvu. „Ta slova patřila někomu jinému," zasyčela podrážděně. 

„Proč jsi naštvaná," zeptal se jí Zabini, „poslouchat tě takhle zpívat je neuvěřitelný zážitek."

„Cítil jsem smutek," prohlásil Malfoy, „jak je možné, aby nějaká bytost vyvolala tak silné emoce pouhým zpěvem?"

Spatřila zmatek v jeho výrazu, ale nepřekvapilo ji to. Nemohl vědět, že nešlo jen o to, že mořská panna zpívala, ale o slova samotná, která navíc zesílila kouzelná moc úplňku. „Říká se jí píseň oceánu," řekla a znovu upřela své jantarově hnědé oči na záliv, „je to nejmocnější schopnost mořských panen. Získává sílu z jejich vnitřních pocitů a dokáže ovlivnit lidskou mysl. Přiláká každého, kdo ji uslyší. To díky ní před tisíci lety námořníci rozbíjeli svoje lodě o útesy a umírali okouzlení hlasy, které živila nenávist sirén skrytá hluboko uvnitř jejich duší."

Pohlédla na dva čaroděje a zjistila, že se teď stáli ještě blíž k ní u postele, aby na ni lépe viděli. Spatřila jejich zájem a zvědavost. Nejspíš proto, že s nimi poprvé promluvila jinak než ve vzteku.

„Matka mě ji naučila, když jsem byla malá. Zpívali jsme ji spolu a otec naslouchal. Nikdy ho však ta slova neovládla, protože je neživil hněv." Při vzpomínce na rodiče se od nich odvrátila, aby neviděli její slzy a obtočila ruce ochranně kolem svého pasu. „Neměli jste tu píseň slyšet."

Náhle ji někdo uchopil za paži a prudkým pohybem zvedl na nohy. Zírala do rozlobených bouřkově šedých očí. „Kolikrát ti to budeme muset opakovat, Grangerová? Ty jsi naše," pronesl Malfoy neúprosným ledově chladným hlasem.

„Vše, co je tvou součástí, nám teď patří," hlesl Zabini a jeho indigový pohled neopustil její tvář, když se prstem dotkl její pláčem zmáčené kůže.

Vytrhla se z Malfoyova sevření a couvla od Zabiniho pohlazení. Její trpící myslí projela vlna vzteku tak silného, že se začala třást. Jak mohli po tom všem, co se jí stalo, jí ještě více ubližovat?

„Ne," zavrčela zuřivě a vzduch kolem ní zapraskal její magií, nad kterou po letech ztratila kontrolu, „já nepatřím nikomu!"

A v tu chvíli se po dlouhé době nakonec zlomila. Otevřeně se před nimi rozplakala. Už jí bylo jedno, že spatří, jak se cítila slabá a bezmocná. Zášť k Voldemortovi a smrtijedům ji zcela ovládla. Tyhle dva čarodějové představu její nenávisti teď doslova ztělesňovali. „Ta hloupá válka mi vzala všechno. Rodiče zavraždili odporní fanatici, kteří mi zničili domov. Sledovala jsem umírat přátele," zakřičela na ně a její náhlý výbuch je přiměl kousek ustoupit, „respekt se snažím získat celý život." 

Zničehonic se hystericky rozesmála, až si museli myslet, že nakonec propadla šílenství. „A stejně se na mě ta vaše elitářská čistokrevná společnost nikdy nepřestala dívat jako na špinavou mudlovskou šmejdku!" 

Prsty na krku se snažila nahmatat přívěšek, aby ho mohla sevřít v dlani. Jeho chladný dotek jí vždycky při takové chvíli bolesti uklidňoval. Ale byl pryč. Sebral ho Malfoy. 

Poraženecky spustila ruku podél těla a svěsila hlavu. Svezla se na zem a zírala na podlahu vzlykající porážkou. Klečela před nimi. Měli ji tam, kam podle takových jako oni patřila. Věřila takovou dobu, že ji nikdo nemohl zlomit, že si nevšimla, že už se tak stalo. „Já už nemám, co bych mohla ztratit," zašeptala poraženecky, „o všechno jsem už přišla. Tak co ještě chcete?!"

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Přidávám novou část příběhu.

Následující kapitolu publikuji pravděpodobně v pondělí, v případě dalších dotazů mi samozřejmě napište.

Vaše Elisabeth226 :-)

Autorská poznámka:

Znovu přidávám píseň, která byla mou představou toho, co by Hermiona mohla zpívat. Video opět obsahuje i český překlad textu pro případné zájemce méně zdatné v angličtině.