Partners In Crime✅

8. Minulost

Z posilky jsem se vrátil asi kolem druhé. Yu spal , tak jsem šel za ostatními do společenské místnosti a povídal si s nimi. Do pokoje jsem přišel kolem sedmé. Yu se zrovna probíral.

„Dobré ráno Šípková Růženko." řekl jsem s úsměvem a sedl si k němu na postel. „Jak si se vyspal?" Zeptal jsem se. „Docela dobře, už je mi o hodně líp." usmál se.

„To je dobře. Tak lež a nepokoušej se jít k oknu sám." Mrknul jsem na něj a šel do sprchy. Tu jsem opravdu potřeboval. Když jsem se vrátil do pokoje, tak jsem našel Yua kde jinde než u okna. „Ty darebáku," zasmál jsem se „neříkal jsem ti ať tam nechodíš sám? Mohl si zase spadnout, a to bych opravdu nechtěl." řekl jsem vážně.

„Promiň, ale já musel." omluvil se mi. „Tak si vem aspoň mikinu." řekl jsem a podal jsem mu ji. Nemohl jsem si nevšimnout, že se červená. Chvíli jsem dumal proč, ale pak mi to došlo. Nemám triko... Že by cítil to, co já? Nemožné.

„Asahi?" začal jsem nervózně sledujíc oblohu. „Já..." nádech, výdech „víš přemýšlel jsem mezi tím, co si byl ve sprše, a chtěl bych ti něco říct." podíval jsem se na něj a pak zpět na oblohu.

„Jak si ráno mluvil o tom, že by se mi ulevilo, kdybych si s někým promluvil o tom snu..." „Ano?" sedl si naproti mě.

„Můj otec... On bil mou matku. Když mi bylo pět, tak ho vyhodili z práce. A začal pít. Domů se vracel opilý, ze začátku jen na mě a na mamku řval, ale postupem času se to stupňovalo. Když mi bylo osm začal ji bít. Občas, když mu to nestačilo, tak začal bít i mě. A v deseti jsem to nevydržel. Po tom, co mě zbil, jsem ukradl nůž. A když o pár dnů později bil mamku, tak jsem to nevydržel, vzal jsem ten nůž, snažil jsem se jí bránit, ale-" začaly mi téct z očí slzy „ nedokázal jsem to. Byl jsem příliš slabý a brzy jsem to vzdal. Tu jizvu nad klíční kostí mám od toho, že mě odhodil a já si tam zabodl ten nůž. Pak do mě začal kopat. Když jsem se nemohl hýbat, ubil mamku k smrti a pak k nám vtrhla policie. Měl jsem být silnější!" vykřikl jsem a začal brečet.

Poslouchal jsem ho se slzami v očích. Chudák. Ihned jsem se zvednul a objal ho. On se na mě nalepil a pořád dokola říkal, že si to nikdy neopustí a že je slaboch. „Ššš, neplakej." snažil jsem se ho uklidnit, ale marně.

Posadil jsem se s ním do postele. Pořád mi brečel na rameno. Bolelo mě jej takhle vidět. Jeho obličej jsem opatrně uchopil do dlaní a zadíval jsem se mu do očí, usmál jsem se a řekl: „Nebreč, prosím. Teď máš mě a já tě před vším špatným ochráním" řekl jsem a znovu jej objal.

Po dlouhé době kapitola😅 ale já za to nemůžu! To říkejte mý rodině, která mi kazí náladu na psaní🙄