Partners In Crime✅

6. Ráno

Ještě, že jsem tam šel. Bůh ví, co by udělal. „Dobrou noc." zašeptal jsem a sledoval jej chvíli po tom, co usnul. Dal jsem mu pusu na čelo, jako každou noc, od té doby, co jsem ho zachránil.

Ah, zamiloval jsem se do něj, když se na chvíli probral v autě, při cestě domů.

Co se mu mohlo zdát? Po tom, co jsem ho viděl kroutit se v posteli svírajíc mou mikinu, mám ještě větší nutkání to malé stvoření hlídat. Ještě chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem usl s úsměvem na tváři.

Ráno mě vzbudilo jemné hlazení ve vlasech. „Dobré ráno." zamumlal jsem ospale. „Dobré," odvětil mi „jak si se vyspal?" „Díky tobě o hodně líp." usmál jsem se.

„Vím, že je teprve ráno, ale nechceš si o tom promluvit?" zeptal se. Svůj pohled jsem zabodl do deky. „No... Já nevím." Odpověděl jsem po chvíli.

„V pořádku, jen jsem si myslel, že by se ti ulevilo." řekl s jemným úsměvem. Je to od něj milé, ale teď na to fakt nemám. „Copak by sis dal k snídani?" „Hmm můžu palačinky?" přikývl a hned zmizel z pokoje.
Poté, co odešel, jsem znovu usnul. Včerejšek byl namáhavý.

Nespal jsem moc dlouho. Po pár minutách jsem se probral, ale nechal jsem zavřené oči a přemýšlel o tom, co se včera stalo.

Chtěl jsem jít k oknu, ale málem jsem spadnul. Asahi mi dal svou mikinu a pak mě dokonce vzal k sobě do pokoje a nechal mě u něj spát.

Nevím proč, ale mám pocit, že k němu začínám něco cítit. Potřeboval bych někoho, se kterým bych si od tom mohl promluvit... Jediný, kdo mě napadá, je Saeko.

„Ha! Říkala jsem si, že budeš tady." My o vlku a vlk za dveřmi. Ani jsem si nevšiml, že přišla. „Saeko!" zvolal jsem. „Ty si mi nahnal strach! To mi už nikdy nedělej jasný?" souhlasně jsem kývnul. „Promiň. Um Saeko můžu si s tebou o něčem promluvit?" „No jasně! Jsem jedno velké ucho! Tak povídej."