Lovkyně Medvědů

Pach nebezpečí

  Swift uháněla tak rychle, že jí skoro nestíhaly kmitat nohy. Vykulenýma očima zalitýma slzami zírala vyděšeně do prostoru před sebou. Hrudník se jí svíral beznadějí a strachem, a cítila horkou kouli v žaludku. Už jí docházel dech.
  Déšť jí padal do očí a voda jí crčela z kožíšku. Byla jí strašná zima.
  Les vystřídala tráva a tu potom štěrk a holá skála. Dřela si tlapičky o hrubý povrch, ale pořád se škrábala výš a výš a dál a dál od...
  No jo, od čeho?
  Ale když zastaví, čeká ji jen bolest, pohrdání a trest. Možná i smrt. To věděla.
  Proboha, co jsem to udělala?! Co jsem to provedla?
  No...co? Co jsem udělala...?
  Ale cítila, že se nesmí zastavit. Osud jí za zády funěl a cvakal zuby, a kdyby ji dostihl, sevřel by ji v čelistech jako nebohou kořist. A najednou ji měl. Sevřel ji smrtelný chlad...
 
Rychle se nadechla. ,,Ne!" Plačtivě zavyla a zapotácela se, jak prudce vstala. Před očima měla pořád ponurou krajinu.
  ,,Ššš! To je dobrý, jsme tu s tebou... neplakej." Ozval se uklidňující hlas.
  Ke Swift se tiskli dva psi. Jedna sněhově bílá Samojedka, a druhý, hrubosrstý, hubený a vysoký pes se šedou srstí.
  Sněženka s Flynnem ji té hrozné noci našli. A postarali se o ni.
  Swift zabořila čumáček do hebké srsti Sněženky a nechala se konejšit.
  Flynn se obtočil ještě kolem nich. ,,Zase se ti to zdálo?"
  Swift beze slova přikývla.
  ,,To je mi líto."
  Ve Swift se mísily dva pocity. Podrážděnost, že jí sny nikdy neukáží víc, a bezmoc, protože je měla skoro pořád. Někdy celé noci nespala, jen aby se jí to znovu nezdálo.
  Vyčerpaně přivřela oči. Do jeskyně, kde měli pelíšky, už se pomalu vkrádaly paprsky sluníčka. ,,Flynne? Vezmeš mě dneska na lov?"
  ,,A máš dost síly? Můžeš tady ještě zůstat a odpočívat..."
  Swift se rychle zvedla. ,,Ne, to je dobrý! "
  Flynn se zasmál a protáhnul. Dal ,,pusinku" na rozloučenou své družce a vydal se k východu z jeskyně.
 
  Swift poskakovala sem a tam. Sněženka jí často říkala, že jméno Swift k ní prostě patří.
  Hnědá fenečka s bledě žlutýma očima byla plná energie a byla docela rychlá. Brzy předběhne i Flynna...
  Vyskočila na padlý kmen. Tady na vřesem pokryté louce bylo plno nor.
  Swift seskočila a zaujala stejné postavení, jako Flynn. Dal jí znamení. Opatrně obešla menší keřík, a nachystala se...

  Flynn se Swift seděli u křišťálově čistého pramene, kde se napili a smočili si tlapky. Králík ležel na kameni u kraje, zatímco oba psi dováděli.
  Když byli oba dostatečně promočení, lehli si na plochý kámen na sluníčko.
  Swift se blaženě natáhla a zaštěkala směrem k Flynnovi: ,,Povídej mi o tvojí smečce! A o tom Alfovi!"
  Vždycky, každý den jí vyprávěl kousek příběhu. O Léčiteli Duffym. O Alfovi Jackovi, a jeho smečce, která Flynna zachránila spolu ještě s dalšími psy. Jack byl hrdina, a Swift vždycky zasněně poslouchala, a představovala si, jak je také ve velké smečce, a bojuje za ní, loví pro ni a hlídkuje na hranici. Byla by nejrychlejší běžec ze všech! Swift, nejlepší lovkyně! Rychlá jako vítr! To také znamenalo její jméno. Byla na něj tak hrdá! A Flynn jí říkal, že se tam jednou třeba půjdou podívat!
  A chtěla vidět ten obojek, s tesáky, co měl Jack okolo krku. Už už se chtěla zeptat, když ji přes čeníšek udeřil neznámý pižmový pach.
  Nastražila uši. ,,Flynne..."
  Sledovala, jak se ostražitě zvedl a jak znepokojeně čenichá. V jeho očích možná skoro zahlédla... strach?
  ,,Pojď, Swift. Vezmi králíka a jdeme. Honem!" Šeptem ji popoháněl.
  Swift tlumeně, přes kořist v tlamě, zamumlala: ,,Co je to? "
  ,,Pšt!"ostře ji okřikl.
  Rychle a při zemi zdolávali ztezičky vyskládané jehličím a plížili se kolem balvanů k jeskyni. Snažili se nezanechávají skoro žádné stopy.
  Flynnovo chování ji kapánek děsilo. Ale neptala se dát, a poslouchala pokyny, protože věřila, že ví, co dělá.
  Ano, když budou tři, jakéhokoliv vetřelce odrazí. Proto utíkají zpátky.
  Vrazili do jeskyně jak velká voda. Sněženka překvapeně vzhlédla od nové podestýlky, kterou vykládala jejich pelíšky. ,,Jste zpátky brz..."
  Flynn ze sebe zadýchaně vyrazil: ,,Medvěd je teď strašně blízko naší hranici! Nikdy tam takhle nesmrděl!"
  ,,Ale nikdy by nešel až sem. To je blbost! Nemusíme se tady strachovat, ano?" Sněženka mu něžně olízla čumák a vzala Swiftinu kořist.
  Swift ale pořád nechápala, co je to za problém. ,,Co je za problém? Ať už je medvěd cokoliv, přece jsme tři! Odrazili jsme společně kojoty, tak zvládneme i tohohle, ne?"
  Sněženka si sedla. ,, Ne, Swift. Medvěd je tak velké zvíře, že na něj bychom opravdu nestačili. Je mnohem větší než dokonce Flynn. Větší než jelen. A má tesáky a drápy. Není to tak jednoduché."
  Když si Sněženka všimla Swiftina výrazu, povzbudivě se usmála. ,,Ale tak daleko nevkročí. Vždycky býval jen na jednom místě, co tady jsme."

  Tu noc se zdál Swift zase sen. Tentokrát byl trošičku jiný, než ty předchozí.
 
  Tentokrát se při běhu zastavila. Stála, i když jí instinkty říkaly, že má utíkat. Mráz jí běhal po zádech, a ona zatvrzele zůstala na místě.
  A byl u ní. Osud, který ji obklopil. Cítila jeho přítomnost, dokonce jeho pach, ale neviděla zatím nic. Nic se nedělo, i když viděla, že něco přijde. Za tímto osudem se táhla smrt.
 
  Swift otevřela oči a zírala do tmy. Cítila odporný puch. Ale zatím se nehýbala. Se zatajeným dechem zaostřovala do temnoty jeskyně, až si její zrak na tmu zvykl.
  Na čumák jí káplo něco odporně mazlavého. Páchlo to.
  Dívala se přímo na tesáky, několikrát větší než její. Mohutnou hlavu, a malá, krví podlitá očka.
   Po několik vteřin neměla odvahu se pohnout, dokud se jeskyní neozvalo strašlivé, ohlušující zaryčení, které rezonovalo o zdi jeskyně.
  Swift vyjekla a vyrazila. Medvěd se v jeskyni dokázal postavit na zadní, a rozmáchl se tlapou.
  Swift ucítila palčivou bolest na rameni. Cítila, jak se jí teplá krev vsakuje do srsti. Rána ji odhodila. Udeřila se do hlavy. Pohled se jí zamlžil a udělalo se jí zle.
  Sledovala unaveně, jak medvědovi Flynn se Sněženkou uhýbají. Jak bojují. Swift slyšela řev toho kolosálního tvora, a vytí jejích přátel. Někdy zuřivé a bojovné, jindy zmučené, a plné bolesti.
  Chtěla jim jít pomoct. Opravdu chtěla. A pokusila se vstát. Ale když po několikáté upadla, zůstala ležet. Hlava jí třeštila a v uších jí pištělo.
  Najednou nic neviděla a zvuky vnímala jen zkresleně. A pak...ticho. Tma.

  Úleva.

  Doufám, že se vám první kapitola této nové série líbí. Flynn se Sněženkou na konci Dokážeme Cokoli odešli, což jsem tam zapomněla napsat, ale už je to doplněné.