Lovkyně Medvědů

Pohřebiště

  ,,Drž ho!" zavyla hrubě Nascha směrem k Riece. Vší silou se snažila držet slabě se svíjejícího vlka, jak se snažil vymanit se z nepředstavitelně bolestivého sevření léčitelky.
  ,,Vždyť držím!" vystrašeně vyjekla a dala do toho všechnu sílu, kterou vyštrachala bůhví odkud.
  Riece se udělalo s dalším jeho zničeným zavytím zle ještě víc a cítila, jak se jí obrátil žaludek.
  Nastoupila na něj plnou vahou, a Nascha konečně chytla jeho zadní nohu do zubů. Začala tahat a natáčela hlavu, jako když se dvě štěňata přetahují o klacík.
  Ozvalo se odporné zapraštění a Rieka s očima vytřeštěnýma hrůzou sledovala, jak Nascha vrací s jistotou kost tak, aby dosedala a noha správně srostla.
  Rieka si uvědomila s chladnou jistotou, že tohle je něco, co Duffy nejspíš neuměl, protože jinak by její noha vypadala úplně jinak.
 
  Srovnávala bylinky, zatímco Nascha se Zelenoočkem vedle ještě ošetřovali zranění, která medvěd způsobil. V rohu v nejměkčí podestýlce oddychoval vlk, neboť dostal notnou dávku mamiče. Od Naschy, samozřejmě, protože s touhle rostlinou není radno si zahrávat.
  S neskrývaným hněvem, protože teď ji nikdo neviděl, shrábla vše, co měla, a prudce s tím švihla, kam to patří.
  Žárlila. Žárlila, protože u Lovců tenkrát nebyl nikdo, kdo by jí nohu napravil, a teď tady jen tak pokulhává. Nikdy se jí nesplní sen o tom, jak po boku smečky bojuje o území, nebo loví se skupinkou laň. Nikdy.
  Zaryla drápy do písku, který škrábal mezi polštářky tlapek. Zhluboka se nadechla, schovala zuby, ale nemohla se přimět přestat krčit čumák... A vydala se ven, mezi ostatní.
  Venku seděla skupinka, která dotáhla zraněného. Byli obalení listy a pavučinami a smrděli bylinami proti infekci. Podávali hlášení stříbrné, ladné Alfě.
  Jejich pohledy se stočily na zmrzačené štěně, kterému sršely z očí blesky. Rieka se snažila klopit pohled, ale prostě to nešlo. Rychle prokulhala mezi hloučkem a vyběhla z tábora tak rychle, jak jen jí to její vlastní zranění dovolovalo.
 
  Všechno v ní vřelo. Nedívala se, kam jde, a energie měla díky hněvu na rozdávání, i když svítalo a ona celou noc nespala. Razila si cestu trsy trávy a mladými keři, až dorazila k hranici.
  Po menším zaváhání se vydala dál. Chtěla se pořádně projít, a tak se vydala do travin, které nikomu nepatřily.
  Zlostně zarývala drápy do půdy, až ji něco bolestivě bodlo. Vyjekla a podívala se, do čeho to vlastně stoupla.
  Užasle si prohlížela obělenou psí kostru.
  Teda...
  Se zamrazením zjistila, že se opodál válí další. A další, a další...
  S posvátným respektem si uvědomila, kam až došla. O tomhle místě jí vyprávěl Flynn. Bylo to bojiště, kde se utkal Jack s Akimem.
  Znovu si vzpomněla, jak už jej brala jako známého ze smečky, a až tento pohled jí připomněl, co všechno dokázal. Jak byl silný, a že to vlastně byla legenda.
  Procházela se, ale uctivě překračovala všechny ostatky. Byly zarostené suchou trávou, a občas někde rostl keř.
  Kostry byly poházené na hrozně obrovské ploše, a některým lebkám chyběly tesáky.
  Rieku zamrazilo, když si vzpomněla na Jackův obojek. A na Zelenoočkův, a dalších psů...
  Jedná mohutná lebka ji zaujala. Ten pes musel být velký. Jeho tesák sice chyběl, ale byl položený vedle. Jakoby ho někdo vrátil.
  Jaká kostra asi patřila Akimovi? Kde ležel, když mu Jack roztrhl hrdlo?
  Možná, že to byla tato. Nebo tamhleta?
 
 
  Rieka zamžourala do odpoledního slunce. Málem leknutím vyletěla z kůže, když před obličejem uviděla mohutnou tmavou čelist.
  S tichým zaklením se honem vyhrabala na všechny čtyři. Nebo vlastně tři.
  ,,C-co se děje?" omluvně vyjekla, a snažila se působit bděle.
  ,,Co se děje?!" zahřímal Alfa. Rieka sebou trhla, a zachytila pohled plný soucitu, když se podívala na Alfovi učednici a dceru Ciu. ,,Nascha tě všude hledá!" zavrčel naštvaně. ,,Potřebuje pomoct s pacientem se zlomeninou. A mladí mají přísný zákaz chodit za hranice! Okamžitě padej do tábora!" Cvakl zuby a Rieka se s malým zaškobrtnutím otočila k odchodu, ocas mezi nohama. Pohledem naposledy zavadila o tu lebku, u které usnula. Připadalo jí, že ji pozoruje, a možná se i vysmívá.
  Ale to není možné. Že ne...?
 

  Z temného keře na okraji tábora pozorovala, jak se vlk klátivě vydává po boku Naschy z jednoho konce na druhý. Už nepočítala dny, kdy nesměla opustit tábor. To byl její trest za překročení hranic, a mezitím už mu stihla srůst kost. Skoro bezchybně.
  V jejím nitru ji hlodal nesnesitelný pocit, od kterého neměla ani na chvíli pokoj.
  Ten vlk se znovu naučí chodit, ona už ne. Žárlila.
  Popadla do tlamy ty byliny a vydala se přes mýtinu zpátky do nory. Tam to všechno vyskládala.
  Nascha přikazovala, jak má s nohou hýbat.
  Rieka si nemohla pomoct. Pustila heřmánek, a zkusila nohu natáhnout a postavit se tak, jak to dělal on.
  Frustrovaně si odfrkla, když se zakymácela a vrazila hlavou do stropu.
  Honem zase všechno posbírala a dala se do práce, aby ji nikdo neviděl, jak se takhle ztrapnila.
  Za ní se ozval šramot, jak se ti dva vraceli.
  ,,Ahoj, Rieko!" přátelsky ji pozdravil.
  Ona se na něj ani neotočila. Byla si jistá, že by ho kousla, a proto ani neodpověděla.
  ,,Ehm, jsi v pořádku?" zeptal se.
  ,,Jo." Zavrčela tak hnusně, až sama sebe vylekala. To ne. Teď na něj byla zlá jen kvůli tomu, že se mu dobře daří. Hryzlo ji svědomí a ona se to snažila co nejpřívětivějším hlasem napravit. ,,Promiň... nemám dnes dobrou náladu."
  ,,Aha..." neviděla jsem je, ale cítila jsem, jak si vyměnili s Naschou jeden z těch pohledů. Věděli, že se něco děje, znali Rieku dobře.
  Ale nechali to být. Rieka si oddychla a dál se věnovala své nudné práci.
 
  ,,...Nascho, já vím, že musím cvičit, ale bojím se, že se to zlomí znovu!" Zakňučel.
  ,,Neboj. Kost bývá v místě, kde srostla, ještě pevnější než předtím." Konejšila ho, a prošla kolem ležící Rieky, aby došla pro nějaké bobule.
  A vtom Riece problesklo něco myslí. Bylo to rychlé a stěží postřehnutelné.
  ,,Ale dala by se zlomit znovu, ne?" vyhrkla dřív, než se stačila rozmyslet.
  Vlk vylekaně vydechl a přitáhl si nohu k tělu, a Rieka se zarazila. Nemyslela tím jeho nohu. Myslela tím svoji.
  Riece v tu chvíli bušilo srdce jako nikdy. Viděla ty jiskřičky v Naschiných očích, a věděla, že to pochopila. Rieka se bála, že by to odmítla, tak moc to chtěla!
  Uvědomila si, že ještě nikdy nic v životě si nepřála tolik moc.
  Chvíli bylo všude zaražené ticho, než si Nascha povzdechla. ,,Myslím, že to jde... ale bude to neskutečně bolet a taky není jisté..."
  ,,...že se to podaří." vydechla Rieka. ,,Já vím."
  Najednou ale nebyla tak přesvědčená. ,,Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že si to ještě rozmyslím..." Vycouvala z toho najednou, protože jí došlo, že to bude muset všechno prožívat znovu a možná v ještě větší bolesti... Zvedl se jí žaludek nad tou představou...