Lovkyně Medvědů

Krev mezi drápy

Rieka zaraženě přešlápla. Všichni drželi Medvěda u země, tiskli jej na chladný kámen, a nikdo nevěnoval pozornost Amber, prohlížející si mladší fenku jako kus kořisti.

,,Shoďte ho do strže! Zabijte ho! Předhoďte ho vlkům!"

Riece došlo, že nikdo Medvědův rozkaz neslyšel, a teď, když psi štěkali jeden přes druhého návrhy trestu, nikdo neslyšel její vystrašené volání o pomoc.

,,H-haló! Pomoc, tady!" zavyla vyplašeně. Nikdo se neotočil, v zápalu nenávisti k Alfovi se všichni soustředili na něj, a ji tam nechali. To už Amber vycenila tesáky a Rieka vyjekla. Uskočila, ale nemohla pořádně utíkat, díky tomu, že stála kousíček u okraje. Klopýtla a překulila se, oči rozšířené strachem. Ucítila, jak sejí do spodní čelisti zaryly tesáky. To už zavyla z plných plic, a konečně fenu někdo zastavil. Psi se rozběhli po úzkém cimbuří k nim, a první tam byl Marley. Rieka si prohlížela svého bratra, stejně vysokého, ale s trošku mohutnější postavou. Strhl Amber stranou a zuřivě zavrčel. Věděl, co dělá, to bylo znát. Byl dobrý bojovník. Jenže to byla Amber taky.

Psi mohli okolo jen cvakat zuby, jen Marley s Amber bojovali, zatímco Rieka balancovala u okraje. Snažící se udržet nahoře, co to jen šlo, i když její drápy bolely z posledního střetu s hranou kamene.

Marley mírně poskočil k ní, ale Fena se nezalekla. Místo toho udělala bravurný úhybný manévr. Marleymu podrazila nohy a vrhla se k Riece, odhodlaná srazit ji dolů. Mladá fenka vyděšeně vyštěkla a instinktivně se překulila zpátky na záda, jakožto jediná možná reakce v tak malém prostoru. Amber zaváhala, když mířila, kam se zaryjí její tesáky, a Rieka vykopla nohama. Amber přeletěla přes hranu a za okamžik se ozvalo těžké žuchnutí.

Rieka se s bušícím srdcem vyklonila a sledovala, jak se světlá australská fena těžce zvedla, oklepala se a s nenávistně vyceněnými zuby se rozběhla do tmy.

,,Máme ji ulovit?" zeptal se Marley nejistě. Riece došlo, že většinu života vyrostl v Medvědových brutálních pravidlech.

Minerva pevným hlasem pronesla: ,,Ne. Teď se musíme soustředit na Medvěda." Ohlédla se za sebe a ztuhla. ,,Kde...kde je?"

Jack se rozhlédl a vztekle zahřímal: ,,Kdo ho hlídal?!"

Minerva hned na to zavyla. ,,Vy tři, jděte zkontrolovat stopu z hradu. Chci ho tady. Zbytek, pozor. Mohl se schovat někde tady."

Rieka sledovala, jak se psi trousí dolů, na nádvoří, kde už kmitali dva bílí, drobní pejsci. Mladá fenečka byla ještě v šoku. Nemohla semoc pohnout, nechtěla. Celý sled událostí jí dal zabrat.

První dešťové kapky se jí vpíjely do kožíšku, když konečně rozhýbala své těžké tlapky. Se skloněnou hlavou pomalu zabočila ke schodišti, aby mohla sejít za ostatními. Mezi cimbuřím se černaly neprostupné stíny. Všechno působilo tak nereálně...

Riece došlo, že neví, jestli by tady chtěla zůstat... Ale ještě musela něco zařídit. Musí se postarat o to, aby dostala od vlků psy od Lovců. Isaac musí vědět, že Zelenoočko je v pořádku, a ostatní, že se vrátí i Falco.

Rieka se ztratila ve svých myšlenkách, než se za ní ozvalo nějaké nepatrné, neurčité zašustění. Jako...srst o kámen. Prudce se otočila ve chvíli, když se mohutný pes vynořil z temnoty, jeho dlouhé tesáky věštící smrt. Rieka vyjekla a přetočila se k němu čelem se zrovna ve chvíli, kdy ji Medvěd celou svou vahou strhl ze rozpadajících se schodů. Několikrát se přetočili, kámen se jí zarýval do boku a udeřila se zezadu do hlavy.

V těch několika vteřinách neexistovalo nic než oni dva. Žádná smečka, jen ti dva psi. Kde je nahoře a dole nebylo důležité.

Jeho žhnoucí oči jakoby jí viděly až do duše. Ty samé oči, které ji děsily celý život. To si uvědomila, a vlna potřebného hněvu ji donutila bojovně, dychtivě zavýt, když zvedla obě přední tlapy do jeho obličeje, zabrala a zaryla drápy do mazlavé, vlhké hmoty. Plnou silou zaťala drápy do jeho očí, a s děsivě vyceněnými tesáky sledovala každy okamžik, kdy se pes svíjel a kvičel tak, až se z toho dělalo zle od žaludku.