Sama...zase

23 7 4
                                    

Rieka uháněla travinami ve zlatém ranním světle, ale jakkoliv mírumilovně tato ranní hodinka vypadala, její svět se zase hroutil.

Ne, ne, ne! Zase udělala chybu! Slíbila si, že se vrátí za tmy, aby ji nikdo neviděl, ale tak se zapovídala, že úplně zapomněla na čas. Tohle už Alfa určitě nebude tolerovat...

I když nevědomky nikdy spravenou nohu opravdu nepoužívala, dnes se naplno opřela a dlouhými skoky uháněla směrem k táboru. Minula pohřebiště první bitvy a úspěšně zaplula do houští.

Našlapovala co nejtišeji, když k ní dolehly hlasy z tábora. Nejraději by se kousla do oháňky. Už začalo ranní dělení hlídek a loveckých výprav.

Ať se snažila, jak se snažila, nedokázala jít zcela rovně, hrdě narovnaná. Místo toho jí ocas zahanbeně visel a uši sklopené do stran napovídaly, že se cítí provinile. Jen se dostat nepozorovaně do pelechu...

,,Hej!" hluboký hlas prořízl jinak celkem poklidné ráno. Rieka sebou nápadně trhla, i když to ani nemuselo být na ni. Tím se prozradila.

Sebrala ale všechnu svou odvahu a zpříma se ohlédla na temného Alfu. Ještě doufala, že to zachrání, ale když viděla jeho naštvaný pohled, veškerá zbylá odvaha zmizela.

Vlci se na ni obrátili a Alfa už přísně pokračoval. ,,Kde jsi byla celou noc?"

,,J-já nikde nebyla!" chabě se ohradila. Byla v ní malá dušička, když se mohutná hora svalů přiblížila a tyčila se nad ní.

,,Nelži."

Rieka zahanbeně sklopila oči. Co chtěl, aby řekla?

Alfovo vrčení znělo jako přicházející bouře: ,,Co jsi dělala celou noc za hranicí? Ne rovnou tábora, ale i území?" Rieka se nadechla, ale on ji pevným hlasem utnul. ,,A neříkej, že je to, abys navštívila Lovce. Medvěd by tě nikdy nenechal se k hradu jen přiblížit."

Ticho se jí zakusovalo do kůže a tlapky ji svědily. Cítila, jak ji propalují všechny pohledy. Alfa právě naznačil, že se někdy opravdu setkal s Medvědem a domluvil se na nechávání si neposlušných psů. V Riece to vřelo, ale jen zarytě mlčela. Nemohla říct, kde byla, že se setkala s Jackem. Možná, že by jej vlci vzali k sobě, i když s nimi brutálně bojoval kdysi o hrad. Možná by to nechali tak a možná by se někteří rozhodli se pomstít za hrad a své přátele na vlastní pěst. Ale rozhodně by jim došlo, čí pach ulpěl u zavražděného vlčího Alfy, když vedle jeho krve v jeskyni zůstala i ta Jackova...

A tak zůstala potichu, jako štěně, které zkoušelo Alfovu trpělivost a přepísklo to. Alfa se jej zeptal a ono neví.

Slyšela Alfův povzdech. ,,Rieko, co jsi tady, neposloucháš naše rozkazy. Pořád se někde touláš. Léčitelka musí být pořád k dispozici! Co kdyby se něco stalo?"

Rieka si vztekle pomyslela, že ona se rozhodla pro léčitelku jen proto, že nebyla k ničemu jinému dobrá. Ale nemohla to vyslovit nahlas. Nemohla být takhle nevděčná k Nasche, která se tolik snažila. Ale upřímně, zjistit původ jejích snů, které tedy probíhaly v Mezisvětě, bylo pro fenku důležitější. Zbavit se jich, taky. Necítila se po nich vyspaná... Už dlouho se pořádně nevyspala.

,,Nevím, jestli jsme pro tebe jako smečka dost dobří." Rieka ztuhla nad těmi slovy. Ale ne...zašla už moc daleko? ,,Nekrmíme tě snad?" naznačil vlk, a Rieka věděla, že naráží na její zatím slabou schopnost lovit. Zatím měla jen štěstí, to byla pravda...,,Přijali jsme tě jako vlastní, dali ti nové jméno a šanci. A tys to zahodila. Znovu a znovu. Proto...proto si myslím, že by bylo nejlepší, kdybys odešla."

Lovkyně MedvědůKde žijí příběhy. Začni objevovat