Lovkyně Medvědů

Ve svitu měsíce

Tráva ji švihala do tváře a zhoršovala výhled. Jack už se dávno ztratil z dosahu.

Tohle celé až moc ošklivě připomínalo její sny. To se jí nelíbilo...

Mraky sem tam překrývaly měsíc.

Riece v hrudi bušilo srdce tak silně, že myslela, že exploduje. Plíce pálily a tlapy nestíhaly.

A najednou měsíc osvítil cimbuří kamenných hradeb, které chránily celý tábor. Štěkot a vytí plné strachu tlumily kamenné zdi, ale fenčiny citlivé uši pořád hlasy zachytily.

Rieka proběhla přímo branou, žádné hlídky ji nezadržely. Všichni se soustředili na ten obrovský kolos, devastující jejich domov. Nemohla si nevšimnout, že veškeré zábrany z větví, zmenšující vchod do tábora, byly přelámané.

Jakmile se dostala na nádvoří, ztuhla. Vytí psů rezonovalo extrémně hlasitě o kámen a zakusovalo se jí do uší. Psi bojovali všude, a pach krve a strachu byl všudypřítomný.

Uprostřed se s hrozivým, hřmotným řevem vzepjal medvěd. Psi na něm popadali dolů. Rieka se rozhlédla, ale nikde neviděla Jacka...

Nikdo si jí nevšiml, nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost, což bylo zatím dobře. Nechápala sled těchto situací, a nechápala, proč by někdo něco takového dělal...

Ozvalo se rozzuřené zavytí, ze kterého tuhla krev v žilách. Rieka vzhlédla, aby viděla, jak se černobílý bojovník snesl na zrůdu a odhodlaně se mu zahryzl do čumáku. Jack bojoval tak urputně a odhodlaně, že z něj na okamžik šel větší strach než z medvěda. Hlavu zvířete to odhodilo a obluda se na chvíli sesypala k zemi. Rieka se na chvíli zarazila a pozorovala, jak se medvěd vrhl na Kloki. Nedokázal ale sklapnout tlamu, protože mu pod čelisti skočil zase černobílý válečník. Jack sice chránil svou smečku....ale bránil fenu vlastním tělem. Riece neuniklo, že měl v očích ten samý sebevražedný svit, jako tenkrát v jeskyni ten Fjodor.

Kde je Alfa...? Kde je Medvěd?

Rieka se zatočila na místě. Když se rozhlížela po mohutném šedivém psu, její pohled se střetl s Minerviným. V modrých očích se zračilo překvapení, možná i zrada...láska tam nebyla. Tohle byla její matka...někde tady bojoval její bratr...

A konečně zahlédla Medvěda. Seděl nahoře na hradbě, nikdo jej neviděl. Jen ona. Šedý pes shlížel na zničený tábor a utrpení svých přátel se lhostejným, samolibým úšklebkem na tlamě. Na chvíli zahlédl Rieku...a jeho škleb zamrzl.

Rieka nevěděla přesně, proč, ale rozběhla se ke schodišti. Přišlo jí to správné, a navíc její nohy stejně jednaly samostatně. Zaslechla Minervin hlas.

,,Co to děláš?!" hlas plný hněvu se jí zaryl hluboko pod kůži.

Silou vůle jej ignorovala a začala stoupat po drolících se schodech, kostky kamene upadávající pod jejími tlapami. Něco v Medvědově pohledu jí napovídalo, že tohle má na svědomí on. Ona možná zabila svého tatínka. Ale on ohrozil celou smečku, a zavraždil matku maličkých štěňat.

Zadýchaně se vyškrábala nahoru, a stanula tváří v tvář mohutnému Alfovi. Jeho žluté oči plály ve tmě. Rieka naléhavě vyštěkla.

,,Alfo! Musíš přestat, když zabiješ celou smečku!"

Pes nehnul ani brvou, bylo jasné, že to byl účel.

,,Proč?" znechuceně zavrčela. ,,Někdo tě k tomu donutil?"

S Medvědem to pořád ani nehlo, ale něco v jeho pohledu bylo jinak. Až teď si všimla těch hlubokých, temných kruhů pod očima. Něco ho trápilo.