Lovkyně Medvědů

Může za to...on?

Tma zalévala celou krajinu, a bránila Riece ve výhledu. Bylo těžké se plížit územím nikoho, jen po pachu, ve snaze najít na tak velkém a členitém prostranství konkrétního psa. A stihnout to do rána, tak, aby si toho nikdo nevšiml. Tlapky měla bolavé, z toho, jak zakopávala na nerovné půdě. Cítila, jak se jí do boku zaryly trny a ona přidušeně vyjekla.
  
Sice se snažila stopovat jako ji to učili, ale vítr se točil jako šílený, a všude tma jak v noře... Dokud ji ten pach znovu neudeřil do nosu. Jack byl cítit po bylinkách a smrti. Něco na něm bylo ohromně uklidňující a zároveň nesmírně nebezpečné. Smrtící.

Pach ji zavedl mezi nově utvořený lesík mladých stromků a keřů. Opatrně pročesávala ostrůvek v teritoriu nikoho a našlapovala co nejtiššeji.

Do boku ji zastudil hrubý kámen. Narazila na tři balvany blízko u sebe, skrývající malý prostor tak akorát pro psa Jackovy velikosti. Pach byl tady silný, ale cítila, že se jej snažil zakrýt. Cítila však, že tady strávil už několik dní, aniž by vylezl. To jí dělalo trošku obavy.

,,Jacku! Jacku, jsi tady?" zavolala. Čekala a poslouchala, jak vánek šustí listím.

Mezi balvany se rozeznělo hrdelní vrčení, které ji chtě nechtě přimrazilo na místě. Znělo surově a samotářsky. Jinak, než kdy dříve.

Za okamžik ji pes srazil na bok a Rieka vyjekla zděšením. I když něco takového čekala, její strach v tu chvíli převládl a ona mírně zpanikařila. Ne, to je lež. Byla vyděšená dost slušně.

Tlapy ji tiskly do trávy pokryté rosou. Rieka zarývala drápy do jeho ramene ve snaze se osvododit. Cítila, že není už o tolik větší než ona. Rieka už Jacka předrostla.

Vykopla do vzduchu zadní nohy a přetočila se zpátky. ,,Jacku! Přestaň! To jsem já!"

Viděla, že ji nepoznal. Zmateně se mu leskly oči, když větřil s vyceněnými tesáky vstříc feně. Rieka čekala.

,,Swift...?" nejistě udělal krok od ní, místo toho aby jí vyšel vstříc. ,,Ale...já myslel, že jsi mrtvá."

,,Ne! Jsem v pohodě! Jsem tady..." snažila se jej popravdě trošičku uklidnit, nebyla si jistá, jak bude reagovat... kolem něj se vznášela podrážděná aura. V bledém svitu měsíce se mu rýsovala žebra, jak měl propadlé boky. Byl hladový. Naštvaný a smutnil. Rieka se cítila trošku provinile, že jej přišla jen využít. Musela se uklidňovat, že má pro něj dobré zprávy...

,,Jsem Rieka. To je teď moje jméno..."

,,Ty jsi... Ty žiješ s vlky." nevěřícně hlesl. ,,Myslel jsem, že jsi mě přišla zabít kvůli Alfovi. Páchneš jako vlk..." šokovaně si ji přeměřil pohledem. ,,A-a nezabili tě, a chodíš...co se stalo s tvou nohou, že chodíš?!"

Rieka čekala, až všechno vychrlí a snažila se soustředit. Musí na to odpovídat postupně... Bála se, že ho naštve. Ale neměla moc času...

,,Vlci mě nezabili...vlastně jsou moc hodní...budu léčitelka." zašeptala.

,,A co ta noha? Jak to, že-"

,,Znovu jsme ji zlomili, a teď se s ní dá trošku lépe pohybovat..." pousmála se a zakroutila jí, na důkaz toho, že je v pořádku. Všechno se obracelo k lepšímu. Snad...
 
,,Ale...ale když zabili všechny ostatní..." zamumlal zmateně.

Riece se na tváři rozlil radostný úsměv. ,,Ne, hádej co! Zelenoočko a Falco jsou naživu! Jsou v pořádku!"

Jack vykulil oči. Ale...ale vlci byli odjakživa nepřátelé... A Medvěd...

,,Medvěd má s nimi nějakou dohodu. Nevím přesně jakou, ale když se potřebuje někoho zbavit, dá je tam..."

,,Je to něco se mnou," povzdechla si Rieka.