Lovkyně Medvědů

Já jsem ten problém

  Nula se vrátila až za úsvitu, úplně zničená. Hlavu ale držela vysoko, když vcházela do probouzejícího se tábora.
  Ztuhla a srst se jí zježila snad úplně všude, když se za ní ozval hluboký hlas.
  ,,Kde máš kořist?"
  Při slově kořist se jí obrátil žaludek, protože moc dobře věděla, že Alfa myslí toho psa.
  Pomalu se otočila, a před překvapenou smečkou znechuceně zavrčela. ,,Odešel, Medvěde. Vlastně oba. I Jack, kterého jsi ani nenechal se rozloučit s těmi, pro které by položil život. Přesně jak jsi poručil. A teď mě nech projít. Jsem na třech nohou celý den a celou noc, jdu spát. "
  Bylo šokované ticho. Viděla na Alfovi údiv. Zaprvé, řekla mu jménem. Za druhé, dovolila si zvýšit hlas.
  Ale on to ustál. Důstojně prohlásil: ,,Odpočiň si. V noci máš hlídku. Se mnou a s Amber."

  Ležela sklesle v doupěti. Už po páté se probudila. Měla špatné sny. Pořád ty stejné dokola, jako vždycky.
  Duffy si jí nějak extra dnes nevšímal, měl hodně práce. A celkově skoro nemluvil. A Cookie, ten se vypařil hned, jak Nulu uviděl.
  Cítila se nesvá. Štvalo jí to. Copak si myslí, že za Fidovu smrt a Jackův odchod může ona?
  ,,Nemůžu za to." Zavrčela nepříjemně do ticha.
  ,,Hm-" odtažitě zabručel, a ani nezvedl pohled.
  ,,Co je?" Vyjekla.
  Nic. Žádná odpověď!
  To se mi snad jenom zdá!
  Znechuceně si odfrkla a položila si hlavu na přední packy.
  Zástěna z kůže se odhrnula a dovnitř se protáhla Minerva.
  Nula ji rezignovaně pozorovala, jak se nejistě vsoukala do nory.
  Minervě v přítmí svítily modré oči... Vypadala... že má nějaký problém. Bála se?
  A poprvé, za všechen ten čas, co tady Nula bydlela, na ni promluvila. V hlase se jí odrážely obavy.
  To Nulu znepokojilo.
  ,,Teď mě dobře poslouchej," třásl se jí hlas. ,,Nesmíš se s nikým tady bavit, a přátelit. Ne, dokud je tady Alfa. Ke to nebezpečné jak pro tebe, tak pro ostatní. Ber to prosím-" nedořekla.
  Nula zaraženě vzhlédla, a viděla ve škvíře mezi kůží a holým kamenem, jak se tam mihla sivá srst. Ten někdo se zastavil a jakoby... poslouchal.
   Nula naznačila čumákem, že tam je. Že je tam Alfa.
  Když bylo několik vteřin nepříjemné ticho, kůže se rozhrnula a přísný Medvědův obličej zastínil světlo z venku.
  Minnie zírala na svoje packy, ale přímo se zoufalým a provinilým výrazem.
  ,,Tak pojď, lásko." Přišel až k Minnie. Ta se odporem otřásla. Nechtěla být s ním, ale asi jí nic jiného nezbývalo.
  Nula si uvědomila, že Beta je v pasti.

  Měla dnes dokonale zkaženou náladu. Vzala si večeři na hradby, kde pozorovala, jak se hvězdy postupně vyhupují na tmavnoucí oblohu, a čekala, až se Alfa uráčí jít na tu pitomou noční hlídku.
  Chtěla to mít co nejdřív za sebou.
  Na hradbách měl hlídku Falco, Medvědův táta. Byl to černobílý pejsek border kolie, hodně chundelatý.
  Několikrát Nulu jen tak obešel, ale nakonec si přisedl.
  ,,Mohu?"
  ,,Jasně... Ale ať tě nevidí Alfa."
  ,,Hm... Takže tě Minnie varovala?"
  ,,Jo..." Znechuceně zavrčela Nula. ,,Proč tady nemůžu normálně existovat, bez toho, aniž by mě někdo neponižoval?!"
  Falco pokrčila odevzdaně rameny. ,,Měl bych tušení... Ale nechápu důvod-"
  Za jejich zády se ozvalo hluboké zakašlání, které mohlo patřit pouze jednomu psů z celé smečky. Oba ztuhli zděšením. Nula musela posbírat všechnu odvahu, aby se otočila a s neutrálním výrazem na tváři se nenuceně zeptala: ,,Už mám jít?"

  Oba byli tiše, i Medvěd, i ona, a procházeli podrostem dál a dál k hranici.
  Za měsíčního svitu se vše stříbrně lesklo. Docela kouzelné.
  Nula tiše přemýšlela, jaké budou její další kroky. Musela na něco přijít. Aby dostala Jacka zpátky domů. Trošku se o něj bála. Smrt jeho druha mu opravdu ublížila, a čím dřív bude u smečky, tím dřív mu bude líp.
  Věděla už, že Minerva se Alfy bojí. Že on ji chce za družku, ale ona jej ne.
  A že se Nula nesmí s nikým bavit. Ohrožuje je to. Ale proč? Co má Alfa za problém s tím, že se Nula vůbec snaží být u Lovců?
  Na to odpověď neznala.
  Těžce si povzdechla. Zvedla pohled, a krev jí hrůzou doslova ztuhla v žilách.
  Poprvé upřela pohled mezi stromy, ale byla příliš vyděšená, aby sepihnula nebo vydala hlásku.
  Zírala na mohutnou stříbrnou vlčici, která jí oplácela pohled. Její oči byly ledově klidné.
  Do nosu ji udeřil silný pach, takže jí došlo, že jsou s Medvědem obklíčení.
  Nabírala síly, aby se připravila na útěk.
  ,,Medvěde-" zajíkla se vystrašeně.
 

  Po několika nekonečných vteřinách vlci vyrazili.
  Nula se škobrtavě otočila na třech strachem zdřevěnělých nohách. Ale někdo se natáhl, chytil ji za kůži za krkem a prudce s ní smýkl zpátky.
  Vyděšeně se otočila na útočníka.
 
  Hleděla do bledých, žlutých očí, které patřily jejímu Alfovi. Medvědovi.
  ,,Co...!" Vyjekla přidušeně, jak ji nekompromisně přitlačil na zem.
  Chce vlky nechat, aby ji roztrhali zaživa.
  Naposledy vykopla zadní nohu, ale Medvěd uhnul, hrubě ji kousl a odhodil o kus dál. Ošklivě se praštila do hlavy.
  ,,To je ale číslo," slyšela ještě nevzrušeně zavrčet nějakého vlka, než celý svět zčernal...