Lovkyně Medvědů

Sama

  Byla jí zima. To bylo to první, co ucítila předtím, než otevřela oči.
  Všude panovalo přítmí, a venku před jeskyní se spouštěly z nebe provazce vody.
  Roztřeseně vstala. Všechno ji bolelo, byla zesláblá.
  ,,Flynne? Sněženko...?" Zašeptala unaveně.
  Neslyšela nic než jen déšť.
  Ležela na chladném kameni, kolem ní se mísila napůl zaschlá krev s potůčky vody z venku.
  Opatrně vstala, a na kluzkém povrchu zavrávorala.
  V jeskyni kromě ní leželi ještě dva psi. Ne...
  Swift došla k nim. Oba byli pokrytí kousanci a škrábanci. ,,Ne, ne! Sněženko, Flynne!" zašeptala vystrašeně.
  Zkusila do nich dloubat čenichem, ale nešlo to. Nepomohlo to...
 
  Byli mrtví.
 
  Tak nějak neměla sílu výt ani plakat. Byla tak unavená a vyčerpaná...
  Celou noc u nich truchlila.
  Bylo jí zle, ale i přesto šla po dešti ven před jeskyni a vyhloubila dvě díry.  Hluboké.
  Snažila se tam oba psy dotáhnout co nejopatrněji, aby se tělům nic nestalo. S Flynnem jí to trvalo nekonečně dlouho. Byl těžký a několikrát větší než ona sama. Příčilo se jí táhnout ho po hrubé skále, ale jinak to nešlo.
  Bylo strašně zvláštní dívat se na nehybné tělo. Kór když jste ho nebo ji znali. Pamatujete si jejich úsměvy, jak mluvili a jak chodili. A teď se na ně díváte, ale už tam vlastně nejsou.
  Kde jsou?
  A když na oba hroby navršila hromádky hlíny, a přikryla její přátele, lehla si mezi ně. A tak mezi dvěma hroby ležela i Swift. Vdechovala vůni vlhké půdy se zavřenýma očima.
  V hrudníku jí zela podivná prázdnota. Taková, která vás nakonec donutí chtít usnout a nikdy se neprobudit.
  Co kdyby to byla ona místo nich?
  Co kdyby tady byli? Jak by to pokračovalo?
  Nejhorší bylo v tuhle chvíli uvědomění, že takovou prázdnotu už zažila. Strach, prázdno a vina...
  Něco se tenkrát stalo.
  Mohla by to zjistit.
  Ale kde by to zjišťovala? Ani neví, odkud je.
  Ale co má teď dělat...?

  Byl třetí den od té strašlivé nehody. Swift se živila brouky a zdechlinami, protože zatím uměla lovit pouze ve dvou. Nahnala kořist k Flynnovi a pak ji on chytil.
   Takže teď právě polkla jednoho buclatého pavouka.
  Chodila jíst k hrobům. Vlastně tam byla skoro pořád.
  Medvěd už se tady neukázal od té strašlivé věci.
  Věděla, že jednoho dne bude muset odejít.
  Nevěděla, jak dlouho tady přežije. Měla strašlivý hlad, protože hmyz a pavouci vás nenasytí.
  Měla by snad odejít?
  Možná...
  Ale strávila tady tak dlouho... Ale co by tady měla dělat?
 
  Odejde.

  Nevěděla, jestli by měla odejít hned. Ale čím víc bude čekat, tím horší to bude.
  Zadívala se n dva hroby.
  ,,Odejdu. Ale určitě za vámi zase přijdu. Jednou... Mám vás ráda." mluvila k hromadám hlíny. ,, Děkuju vám za to, že jste se o mě postarali..." zavrkala a otočila se.
  Pokládala jednu tlapku před druhou. Moc to nešlo. Ale čím déle šla, tím to bylo jednodušší.
  Prodírala se vřesem a procházela potůčky, až došla k pěšince vyšlapané zvěří.
  Docela foukalo.
  Občas slyšela, jak se někde zlomí nějaká větvička...
  Trvalo asi hodinku, než došla na okraj srázu. Podívala se dolů.
  Kamenitý povrch se svažoval dolů k lesům a travinám. Tak jo...
  Třeba se jí podaří najít nějakou smečku.
  Zhluboka se nadechla. Takhle daleko ještě nikdy nebyla...
  Někde za ní se ozval ohlušující řev.
  Swift se na okamžik zastavilo srdce, když jí došlo, co vydává ten zvuk...
  Vyrazila.
  Utíkala že srázu a dřela si tlapky o štěrk, kutálející se po skále.
  Snažila se neuklouznout a nespadnout, ale nějak to... nešlo.
  Po chvíli jí totiž podjela noha a skončila několik metrů dole. Na takovém rozlehlém plácku. Všude kamení, na kraji převisu se tyčila jedna jedle.
  Rychle se vyhrabala na všechny čtyři a s ledovou hrůzou sledovala, jak se medvěd blíží k ní.
  Je tak rychlý. Nebude mít šanci.
  Ztuhlá zděšením zírala na to, jak se kolos postavil na zadní a zařval. Mručivý zvuk se vrátil v několikanásobné ozvěně a nedaleko se od skály utrhl kus kamene. Sjel dolů.
  ,,Nech mě! Co chceš?!" zavyla se slzami v očích.
  Medvědův obličej postrádal jakýkoli výraz. Vůbec netušila, co si myslí a na co se chystá. Ale když zavyla, rozzuřil se ještě víc.
  Swift bušilo srdce tak, že by jí mohlo vyskočit z krku. Couvala a couvala před postupující bestií, jenže nakonec se zadkem opřela o chladnou skálu.
  Nebylo úniku.
  A Swift se před očima objevil výjev z předchozích dní.
  ,,Co chceš?! Zabil jsi mé přátele! Kvůli tobě nemám domov!" vyla a v jejím hlase se odrážel hluboký smutek a bezmocný hněv.
  ,,Nejspíš umřu tak i tak! Tak pojď!" zavyla a celé tělo se jí třáslo námahou.
  ,,POJĎ SI!" zavyla. Medvěd udělal rychlý skok, až moc mrštný na svou postavu a skočil na fenu.
  Swift vykníkla bolestí, když jí zaryl obrovitánské tesáky do zad. Rozdrtí ji jedním kousnutím?
  Ona sama své ostré drápy zaryla do jeho čenichu. Byla to poslední a zoufalá možnost, než ji vyhodil do vzduchu.
  Chvíli letěla, a celý svět se zatočil, než padla přímo do jeho tlamy.
  Zaznělo ostré křupnutí, jako když lámete klacek, a Swift se bolestí tak silnou, že se jí na chvíli zatmělo před očima, obrátil žaludek.
  Neměla sílu zavýt, ani nic udělat. Padla na zem, se zadní nohou bolestivě zkroucenou, a snažila se přes barevné mžitky zahlédnout, na co se dravec chystá, i když to bylo jasné. Zabije ji.
  A tak vyčerpaně položila hlavu.
  Prosím, ať je to rychlé. Ať to moc nebolí.
  Někde, jakoby z dáli, se ozvalo bojovné zavytí. Několik hlasů okolo začalo štěkat.
  To už je po všem? Ale jestli jo... Proč mě všechno bolí?
  Namáhavě pootevřela jedno oko ve chvíli, kdy se na medvědí hlavu snesli z převisu dva psi. Další tři okolo štěkali a doráželi.
  Ti dva okolo byli černobílý a bílozrzavý. Oba zhoupli medvědí hlavu na stranu, a medvěd přepadl dopředu.
  Nascha měla tak lehkou hlavu...asi omdlí.
  Hlasy se vzdalovaly. Tepavá bolest celé levé zadní nohy neustávala. Ale byla menší a menší...
  ,,Vem ji do hradu! Honem, honem!" Ozvalo se jí zaječení hned u ucha. Někdo ji nadzvedl a položil...na sebe.
  Swift vydala zmučené zaúpění, jak s ní pohnuli a jak to s ní začalo drncat.
  Ležela na hrubosrstém, hnědo-zrzavo-bílém psovi. Utíkal vysokou trávou, a Swift do čenichu šviháka vysoká tráva.
  Opodál běželo více psů. Jedná černobílá fena, s modrým obojkem s tesáky a modrýma očima. Potom ten zrzavobílý husky. Také černá fena s bílými tečkami na kožíšku, a ošklivě roztrženým uchem. A pak ho uviděla.
  Vedle nich utíkal drsně vypadající černobílý pes s dlouhou srstí. Měl na ramenou jizvy, které se mu při každém skoku odkrývaly. Okolo oka měl tenké jizvy, a jedno ucho pořádně okousané.
  A měl rudý obojek s tesáky.
  Swift nadskočila na psích ramenou a udělalo se jí zle z bolesti.
  ,,Jack-" hlesla, uviděla psův nechápavý výraz, a pak se jí zatmělo před očima.
 
  Neměla sílu bojovat. Poddala se tomu a propadla se do lákavé teploty.