Lovkyně Medvědů

Léčitelkou zůstaneš

  Rieka zamrkala do večerního sluníčka. V táborů pomalu ustával zmatek okolo večeře a psi se usazovali k poklidnému tlachání.
  Rieka byla skoro celou vahou opřená o Naschu, která jí před chvílí sundala improvizovanou dlahu.
  Noha už srostla, a zdála se být narovnanější a boule skoro nebyla. Zatím to vypadalo slibně, ale ještě to chtělo hodně práce...
  ,,Možná tě to bude ze začátku-"
  ,,-bolet, já vím." Soustředěně zamumlala a natáhla nohu v jednou pohybu, jaký měla procvičovat, než opravdu zkusí chodit. Trhaně vtáhla vzduch do plic, když ji v kosti zabolelo.
  ,,To nic, zkoušej to znovu. Musí se to jen rozpohybovat."

  Zkoušela to pořád. Každou chvíli, když měla příležitost, se snažila cvičit. Nejčastěji jí asistoval Zelenoočko s Naschou, ale někdy jí přišel pomoct i Jorah.
 

  Rieka střídavě hopkala a snažila se třídit všechny bylinky a u toho dávat ještě pozor na vlče. Oba Alfové, Nascha ani spousta dalších nebyla v táboře. Prej měli nějaké zařizování na u hranic. Nejspíš zase kvůli medvědovi. Jestli by se někdy zatoulal až do tábora... byla by to zbytečná ztráta spousty životů. To si byla jistá.
  Povzdechla si a odhrnula věci, které je potřeba zpracovat nejdříve, od zbytku. Pustila se do třízení a rozmačkávání bylinek.
  Byla to vskutku uklidňující činnost, ale... ne že by s touto úlohou byla nějak spokojená. Vzala tuhle práci, protože to vypadalo, že nebude moct dělat nic jiného, a chtěla být užitečná. Ale teď, když jí svítala naděje... Cítila potřebu dělat ty věci, o kterých vždycky snila; hlídkovat, lovit, chránit svoji smečku a bojovat za ni.
  Ale sžíraly ji pochybnosti. Vždycky se vynořily, když to potřebovala nejmíň.
  Bála se, že zklame Naschu. Bála se, že když se o ni tak starala, a vzala ji jako učednici, že když v ní tolik věřila, nakonec ji raní, že chce Rieka lovit...
  A taky si nebyla jistá, jestli je tohle smečka pro ni. Ale nebyla si ani jistá, jestli patří k Lovcům...
  Ano, všude měla přátele, ale... odkud opravdu je? Kam by měla patřit, kdo byli její rodiče, a jak se dostala k Flynnovi a Sněžence?

  Její tok myšlenek rozehnalo příšerně ošklivé hrdelní vrčení plné strachu a hněvu. Rieka sebou trhla, a obrátila se ke vchodu, odkud to šlo. Starší černá vlčice spěšně odvedla vlče do doupěte a Rieka o kus ustoupila. Za okamžik se do tábora nahrnula celá výprava, a oba Alfové táhli za kůži za krkem černobílou, zuřivě umírající se border kolii.
  Riece se na vteřinu leknutím zastavilo srdce a polila ji čirá hrůza. Jestliže zjistili, kdo jim zabil Alfu...
  Ale tohle nebyl hlas Jacka.
  ,,Pusťte mě! Pusťte mě, nebo vám ukoušu všem oháňky!" z tlamy mu tekly sliny a oči měl vykulené.
  Byl to Falco.
  Rieka nechápavě rámusu přihlížela. Z nory se vysoukal i Zelenoočko, a ohromeně si kecnul na zadek, když uviděl tu spoušť.
  Falco se ne a ne uklidnit, polámal větve ve vchodu a zuřivě vyl. Nedbal na to, co mu vlci říkají, až musel zoufalý Alfa smýknout s bránícím se pejskem k zemi. Bylo to hrubé, ale nezbytné. Přidržel mu hlavu tak, aby byl nucený se na Rieku podívat.
  ,,Tuhle znáš, ne?" Zavrčel unaveně Alfa. Falco vykulil oči, a konečně se uklidnil, což bylo spíš šokem, než nějakou sebekontrolou.
  ,,Nulo... Zelenoočko?" Podíval se za ni.
  ,,Jmenuju se Rieka," zdůraznila to slovo trošku hněvivě. Z nějakého důvodu se jí to nepříjemně dotklo.
  ,,A-ale... Vy máte být mrtví! Co se děje? Proč... Proč mě vám Alfa dal?" Otočil se a vycenil zuby na Alfu. Rieka to vše skepticky pozorovala. Nebylo moudré být drzý na Alfu. ,,Co máte s Medvědem za dohodu?" Zeptal se hned, blesky mu sršely z očí.
  Alfa odpověděl bez jakéhokoli zájmu, jako by to bylo něco úplně normálního. Riece se při těch větách zastavilo srdce. ,,Ty psy, které jakýmkoliv způsobem nepotřebuje, nám dá. Za to nás nechává na našem území a neútočí."
 
  Rieka nepřítomně pobíhala doupětem a shromažďovala směsi na uklidnění a proti bolesti. Už věděla nazpaměť, kde co je. Falco si ublížil, když se snažil vyprostit z vlčího sevření, a narazil si žebra.
  Rieka mu jasně nařídila, že musí ležet, ale pejsek na to nebral ohled. Nadšeně kňučel na Zelenoočka vedle sebe. ,,To je skvělé! Isaac bude tak nadšený, až se dozví, že jsi naživu..."
  Rieka měla tolik otázek.
  Falco se na ni otočil. ,,A ty, prej budeš znovu chodit? Ehm..." znejistěl. ,,Jak že bylo to jméno?"
  ,,Rieka. Ano, jestli se vše podaří, tak budu chodit." zamyslela se.
  ,,Takže... teď jsi léčitelka?"
  ,,Učednice. Bylo to to jediné, čím jsem mohla pomoct smečce."
  ,,Aha... A budeš to dělat i když se vrátíš k lovcům?"
  ,,Falco..." pronesla Rieka unaveně. ,,Já nevím, jestli se vrátím. Ano, slíbila jsem pomoc Jackovi, ale... Je vůbec možnost pro vás a Jacka vrátit se? Zpátky za tím zrádcem?"
  ,,Myslíš Medvěda, hm? Hele... něco tady nehraje... vůbec nevím, proč jsem tady."
  ,,Ale jo," ozval se Zelenoočko. ,,Je to něco s Riekou. Neměl ji rád. Když jsme ses ní začali bavit, jednoduše nás odšoupl. Nezajímal ses náhodou o Rieku a mluvil o ní?"
  Falco tiše kývl. Rieka si frustrovaně odfrkla. ,,Ale co má za problém?! Nic jsem mu neudělala!"
  Nikdo nevěděl, co má říct, takže si každý do konce večera hleděl svého.

  Swift uháněla po sypkém štěrku, a zuřivě se drala do kopce, pryč od té nesnesitelné viny, která jí sžírala. Vlastně se ještě Swift nejmenovala. Byla jenom... štěně. Byla malá, jméno neměla. Byla moc malá. A daleko od domova, a snažila se dostat ještě dál. Bála se té ostudy, těch následků té věci, kterou provedla. Ostuda, nenávratná... Katastrofa.

  S prudkým zalapáním po dechu se probudila ze sna. Celá se třásla. Ten sen byl tak živý... Pořád cítila vinu. Ale z čeho, to si nebyla jistá. Sny, nebo vlastně vzpomínky, se jí vybavovaly jen od určité chvíle. Když vyběhla z lesa do vysoké trávy a z ní na štěrk a běžela do kopce... A tam to taky končilo.
  Rieku to přivádělo k šílenství. Byla zvědavostí bez sebe, ale zároveň se trošku obávala toho, co by viděla...
  Dala by však cokoli za to, aby se ty sny už neopakovaly. Chtěla se konečně dozvědět, kdo doopravdy je...
  Venku svítalo a první vlci se probouzeli do nového dne.
  I Rieka vstala, a vylezla za ostatními. Ještě byl ranní chládek. Ne jako přes den, parné horko.
  Vysoukala se východem ven, slastně se protáhla a opatrně položila zahojenou tlapku na zem, ke zbylým třem. Překvapeně střihla ušima, když ji nic nezabolelo, a udělala první krok.

  Hrudí se jí rozlilo hluboké štěstí. Ohromná radost. Udělala druhý krok. Z očí jí vyhrkly slzy.
  ,, Já chodím," vydechla užasle. ,,Já chodím! "
  Vlci se začali otáčet. Z doupěte mladých se vyhrabal Jorah a vyřítil se ven, jen aby Rieku srazil k zemi a láskyplně ji olízl. Rieku příjemně zamrazilo v tlapkách.
  Ze skály se ozval hluboký hlas. ,,Gratuluju." s úsměvem jí popřál Alfa. Jeho družka se vzápětí přidala a nakonec jásala celá smečka, i se psy z Lovecké smečky.

  Rieka třídila bylinky, když na ni zavolal zvučný hluboký hlas. Otočila se ke skále, kde se tmavý Alfa rozvaloval, položila bylinky a hrdě a plynule došla až k němu. ,,Ano, Alfo?"
  Vedle skály seděli i Cia, Jorah a Kavan. Rieka si nechápavě prohlédla skupinku učitelů a žáků.
  ,,Rieko. Život jenom v táboře není pro mladou fenu zrovna... záživný. Napadlo mě, že až se budeš cítit... jistá se svou nohou, mohla by ses občas přidat k nám na hlídce nebo lovu. Každý člen smečky by se měl umět k sebe postarat."
  Riece se rozsvítily oči vzrušením. ,,Ano! Moc děkuju, Alfo. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená."
  ,,Jsi opravdu statečná. Něco si za odměnu zasloužíš. Ale! Už nechoď mimo území."
  ,,Takže... už můžu mimo tábor?" Nesměle se zeptala.
  ,,Jak jsem řekl."
  ,,No jó." zasmála se.