Lovkyně Medvědů

Vyhnanci

  Rieka ležela na pelechu, a snažila se zklidnit svůj rozrušený dech. Srdce jí bušilo a útroby se jí svíraly neskutečným strachem. Ale teď už nemohla couvnout.
  Cia, s Jorahem a Zelenoočkem se nad ní starostlivě skláněli, a vzadu si Nascha chystala byliny a vše potřebné.
  Alfa Ragnar, ten to neschvaloval. Nelíbilo se mu, že si budou zahrávat se starým zraněním. Ale zase se odmítal neúčastnit. Seděl opodál a vše pozoroval svým přísným pohledem.
  Jorah se sklonil k Riece a zašeptal: ,,Víš, pořád si to můžeš rozmyslet..."
  ,,Ne." Roztřeseně se nadechla Rieka. ,,Ne, protože když by se to nepodařilo, budu kulhat tak jako tak a   nikdy bych nezjistila, jestli to bude fungovat. " Moc mluvila. Snažila se přesvědčit sama sebe, to v hloubi mysli tušila.
  Nascha se vrátila. ,,Dám ti mamič. Kdybys měla pocit, že je něco špatně, řekneš mi to. Jez," dodala, a Rieka se srdcem až v krku snědla, co jí dala. Za chvíli jí ztěžklá hlava, a myšlenky se začaly odplavovat za mlhavý závoj únavy. ,,Chce se mi spát..."
  ,,A můžeš dýchat?" Ujistila se Nascha.
  ,,Mhmmm..." Slabě souhlasila Rieka a položila hlavu. Jakoby z dáli slyšela: ,,Držte ji pevně, nesmí se ani pohnout..."
  Ucítila na svém těla váhu, jak ji několik vlků částečně zalehlo. Zabořila obličej do něčí srsti. Chvíli se nic nedělo a pak...
  Nohou jí projela taková bolest, že vykulila oči a zmučeně zavyla. Její hlas, zastřený mamičem, zněl pořád hrozně. Když se ozvalo surové křupnutí, ostře vyštěkla, a vzápětí už vyla v horečnaté agónii. Ale nemohla se ani pohnout. A tak jen vyla a vyla... U sebe slyšela povědomý hlas. Mluvil na ni. Čekala, že to bude Zelenoočko, ale vzhlédla, a dolů na ni shlížel Jorah.
  Tvrdil, że to bude dobré. Jenže nemohli být, když jí někdo ležel na krku! Nemohla dýchat! Zvedla pohled, aby zjistila, kdo je to, ale nikdo ji tam nedržel...
  Dýchací cesty se jí bolestivě stáhly, a jí došlo, že za to může ten pitomý mamič. Snažila se jim to říct, ale najednou necítila jazyk. Necítila nic...
  Z posledních sil zachroptěla, a hlava se jí zvrátila dozadu. Slyšela, že se okolo ní strhla panika, ale už nedokázala nic dělat. Na chvíli jí někdo zvedl hlavu, jakoby jí něco vložil do krku, ale ona už nic necítila... Za chvíli se jí stáhly útroby a ona se dusivě vyzvracela, než znovu padla do pelechu. Zavřela oči a nechala se kolébat tou lákavou temnotou...

  Utíkala. Nevěděla kam, nemohla se otočit, ale bylo to za ní. Všude bylo chladno a vlezlá mlha jí plnila nozdry.
Snažila se utéct, před čím, to netušila. Ale věděla, že kdyby se zastavila, celou by jí to pohltilo. Ten strach, ta vina a hrůza z toho, co viděla... No jo... Ale co to vlastně viděla...?
 
  Světlo ji šimralo na víčkách. Její tvář byla ponořená v něčem teploučkém a měkkém. Skoro ji to vrátilo do štěněcích let... Hlavou jí probleskl dávný obraz, který ale hned ztratila. Jakoby kousek hnědé srsti...
  Otevřela oči, ale místo hnědé teď viděla šedou. Zmateně zamrkala a zvedla hlavu, aby se podívala do vlčí tváře. Jorah poklidně oddychoval. Spala s hlavou na Jorahově hřbetu.
  Cítila se nesvá, lákalo ji znovu se do jeho srsti zavrtat, a zároveň se odtáhnout a vyhnat jej od sebe. Zkusila se pohnout, ale neskutečná bolest jí projela nohou, a Rieka vyjekla.
  Jorah okamžitě otevřel oči, a zavyl: ,,Nascho! Už se vzbudila!"
  Do doupěte se okamžitě přiřítil Alfa, hned po něm Nascha. Z vedlejšího doupěte zvedl hlavu Zelenoočko.
  Přišlo jí až nepřirozené, jakou starost si dělá její Alfa o své členy. Na to si pořád nemohla zvyknout...
  ,,Jak se cítíš?" věcně se zeptala Nascha a spěšně ji prohlédla. ,, Na co si pamatuješ?"
  ,,Nemohla jsem se pohnout, ani dýchat... Myslím, že jsem se otrávila mamičem."
  Nascha to jen potvrdila. ,,Jo, dala jsem ti něco, ať to vydávíš. Očividně nesnášíš mamič moc dobře..."
  Rieka si povzdechla a prohlédla si nohu, které částečně chyběla srst, jak ji zranil medvěd. Byla pevně svázaná mezi klacíky, aby s ní nemohla pohnout. Stáhlo se jí hrdlo. Skoro se bála zeptat...
  ,,Jak to šlo?" chabě zavrčela.
  Nascha si dlouze povzdechla. ,,Já nevím. Myslím, že to dopadlo docela dobře, ale díky té otravě to bylo takové hektické..."
  Chvíli bylo zahanbené ticho. Rieka se ale nechtěla litovat. Vybrala si to! ,,No, hádám, že to pak zjistíme. Já si tady nějak poradím." těmito slovy jim jemně naznačila, že mají odejít. Všichni se šouravě otočili a odešli. Zůstala tam stát jenom Cia. Riece nedošlo, že tam stála, a zahřálo ji u srdce, že se taky přišla podívat, jak se jí daří.
  ,,Jorahu, pojď! Máme hlídku. "
  ,,Jo." vstal, oklepal se, ani se neotočil po Riekině pátravém pohledu a vyběhl do tábora.
  Rieka chvíli čekala, jestli se Zelenoočko probudí sám od sebe, ale bohužel se tak nestalo a ona jej nechtěla otravovat. Nevěděla, co jiného dělat a tak po chvíli zavřela oči a ponořila se do snů.

  Probudil ji jásot. Zmateně zamrkala  a rozeznala tři mladé hlasy uvnitř doupěte.
  Nascha pobaveně cosi odporovala Cii, Jorahovi a poslednímu vlčeti, které bylo ještě maličké. Sotva se určitě naučilo chodit.
  ,,Chápu, že to chce slyšet tady vlče, ale vy dva?"
  ,,Prosííím! Chceme to slyšet ještě jednou!"
  ,,Ano, pšíběh!" Zažvatlalo vlčátko a s radostí poskočilo, až se překulilo. Nascha jej znovu postavila a zasmála se. ,,No dobrá."
  Rieka tušila, že tady bude dlouho ležet sama a že se bude nudit, takže se do jásotu ozvala: ,,Jaký příběh? Můžu si ho taky poslechnout?"
  Nascha se zamyslela. ,,Jo. Myslím, že tě vynesu ven. Sluníčko ti prospěje."

  Všichni se uvelebili v trávě v táboře. Pofukoval mírný vánek, a pohrával si s listím na křoví, které tábor ohraničovalo.  Jinak ale bylo teplo. Oba Alfové se vyvalovali na kameni a vyhřívali se. Občas se dalo zahlédnout hlídku, která si to kráčela v pravidelných kruzích okolo, a hledala možná nebezpečí.
  Nascha se posadila, všichni mladí jí viseli očima na tlamě.
  ,, Teď dobře poslouchejte;" zabručela láskyplně. ,,Víte, my vlci jsme vždycky nebydleli tady na travinách. Žili jsme vysoko v horách, lovili divoké ovce a pili z křišťálových potůčků. Tenkrát jsem se stala léčitelkou, čerstvě po smrti mého učitele... Byl to tyran, co se stal léčitelem jen díky tomu, že měl chromé zadní nohy a nemohl dělat jinou práci. Já vím, proč popisují léčitele? Ale dávejte pozor, tohle je důležité. Tenhle vlk byl zahořklý a všechny odháněl. Nenaučil se doopravdy milovat. Když zemřel, jeho duše si nenašla cestu k Měsíční smečce. Místo toho se zasekla v Mezisvětě. Na hrozném, temném místě, ze kterého téměř není úniku. Náš Alfa byl zato hodný a moudrý. Ale jednoho dne zničehonic onemocněl. Horečka si ho vzala během pár dní, a já neměla nic, co by mu pomohlo. Vyzkoušela jsem tenkrát všechno, co jsem znala. Nic nepomohlo, umřel. Alespoň to tak vypadalo. Už jsme ho pohřbívali, už jsme ho skoro zahrnuli hlínou... Ale vtom se probral. Postavil se, rozhlédl a s velikým potěšením vyskočil ven. Jenže to nebyl on. Zatímco duše pravého Alfy byla dávno u Měsíční smečky, do jeho těla se dostala duše léčitele. Posedl ho, protože těsně před smrtí, když se tělo sotva drží, zvládnou duše proplouvat tělem. A tak... začalo peklo. Nový Alfa měl následovníky, kteří byli stejně krutí jako on sám, a my byli donuceni lovit kořist, ze které jsme nedostali skoro nic. Jedné noci, když byl prudký déšť a bouře, se nám podařilo utéct. Nejdřív jsme se zabydleli v hradě Lovců, ale nakonec jsme tady. Je nám tady dobře. A věřím, že to tak i zůstane..."
  Riece najednou přišlo, navzdory pohodové náladě ostatních, že se necítí tak dobře jako předtím.
  Malé štěně vyhrklo: ,,A našeho starého Alfu zabili ti vlci?"
  Vlci okolo se začali otáčet a něco si šuškat. Nascha honem zasáhla. ,,Ne! Jasně, že ne. To bychom je cítili na hranicích. Nejspíš to bylo nějaké divoké zvíře. To si myslím já."
  Rieka vše poslouchala s hlavou křečovitě vztyčenou, a snažila se ze všech sil nesvěsit uši nebo stočit pohled dolů. Ó, Měsíční smečko, hlavně ať nevypadá provinile!
  Nascha si ji zkoumavě prohlédla a naštěstí si to vyložila jinak. ,,Pojď, už vypadáš unaveně. Pomůžu ti zpátky."

Zelenoočko postával opodál. Krátce kývl na Rieku, v očích mu hrál napjatý výraz.