Lovkyně Medvědů

Nejsem si jistá

  Bylo brzo ráno. Svítalo, když se Rieka vrátila zpátky do tábora s bylinami pro Naschu. Dostala to jako speciální úkol, kvůli kterému musela vstávat ještě za tmy. Ale teď, když se vrátila, měla mít volno... A toho chtěla náležitě využít.
  První vlci se začali protahovat a vylézat z doupat. Rieka si sedla opodál a užívala si ranní vánek, jak sledovala uspořádávání brzké hlídky.
  Trošku ji nervozitou zasvrběly packy. Nebyla si jistá, jestli nebude na tréninku některého z jejích přátel překážet. Vlastně skoro nic neuměla, a   nerada by jim to zkazila.
  Do slunce vyběhl Jorah. Přátelsky Riece pokynul jakože dobré ráno a už uháněl za Kavanem pod Alfovskou skálu.
  Rieka se nesměle oklepala a vydala za nimi. Všichni už se tam setkali a už  chtěli odejít na lov, ale Jorah se na poslední chvíli ohlédl na Rieku, nerozhodně stojící uprostřed tábora. ,,Kavane, počkej. Rieko, jdeš s náma?"
  ,,Můžu...?"
  ,,Jasně, poběž!" Zazubil se Kavan a pokývnul hlavou.
  Rieka posbírala všechnu kuráž co měla a rozběhla se za nimi ven, do teritorií.
  Kavan s ní chvíli udržoval tempo. Jorah běžel daleko před nimi.
  ,,Rieko, jestli bys chtěla, můžeš se přidat i k Cie a Alfovi!" zafuněl.
  Rieka to ale odmítla. ,,Ne, raději budu tady." trošku nejistě řekla. Věděla, proč by chtěla být s nimi a ne s Ciou a Alfou. Chtěla být s Jorahem. Nějak ji to k němu táhlo, nedokázala si to vysvětlit. Vždycky, když byla vedle něj, cítila se sebejistá a v bezpečí, ale zároveň nervózní a svrběly ji packy...
  Znovu obrátila pohled na Kavana, který se potutelně usmíval. ,,No jó, já to chápu."
  ,,Co?!" podrážděně se optala, ale Kavan zrychlil a předběhl ji, kompletně ignorující její otázku.

  Rieka se plížila podrostem, ty dva nechala za sebou. Nos měla plný pachu králíka, kterého sledovala. Úplně sama.
  Jorahovi se už podařilo jednoho ulovit, jí se zatím vyhýbali. Ti dva šli na vedlejší louku, a ona si řekla, že zkusí štěstí.
  Přikrčila se, tak jako to viděla u Joraha, a vydala se skoro neslyšně za pachem.
  Tam, kde mezi listím prosvítalo zlatavé slunce a dělalo na zemi světlé skvrny, seděl zajíc. Byl očividně ještě mladý, ale už dospělý. Krásná srst se ve slunci leskla.
  Hopkal jí skoro před čumákem, nevěděl o hrozbě, která na něj číhá.
  Rieka zadržela dech, napjala svaly a vymrštila se z vysoké trávy ke kořisti. Stačil jeden skok, aby skončil v jejích spárech. Už chtěla kousnout, ale zajíček se vykroutil a už se dral pryč. Rieka ale zareagovala rychle. Skočila, a tentokrát na něj dupla plnou vahou. Neváhala ani vteřinu a s divokým zavrčením se zahryzla do tělíčka.

  Vítězoslavně klusala ke zbytku své výpravy, s kořistí v tlamě. Oči se jí rozsvítily, když zahlédla Joraha, který s Kavanem na hromádku rovnali tři zajíce.
  Kavan s Jorahem se o něčem tiše dohadovali, ale když přišla Rieka, nápadně rychle ztichli.
  Jorah vypadal nějak odtažitě... A Kavan popadl do tlamy dva králíky, provinile se na Rieku podíval a rychle odběhl pryč.
  Rieka se chtěla zeptat Joraha, co se děje, ale díky jeho odmítavému výrazu už si to mohla sama domyslet. A když vzal svou kořist do tlamy, pronesl: ,,Já tě vidím jen jako kamarádku." a odběhl, zatočila se jí hlava.
  On mu to řekl. Kavan prozradil Jorahovi, co si o něm Rieka myslí.
  Zírala za ním, a v hrudi měla podivně těžko. Nejvíc se ale zlobila na Kavana. Cítila jeho zradu až do morku kostí.
  Nezbylo jí ale nic jiného, než se sebrat, a vydat se za těma dvěma.

  Ležela v pelechu. Nemohla si ani užívat, že ulovila svoji první kořist. Všichni jí pogratulovali, ale ji to teď nezajímalo. Svět se jí zdál podivně prázdný, když se ukládala, a Jorah jí nepřišel dát dobrou noc... Ani Cia, se kterou si hned promluvil, a bylo jasné, že se taky drží dál.
  Vždyť jí řekl, že ji vidí jako kamarádku, ne? Tak proč se chová, jakoby nebyli přátelé?! Ona už se s tím nějak popere!
  Frustrovaně si povzdechla a zavřela oči. Přišlo jí skoro nemožné usnout, ale nakonec se propadla do temnoty...
  A to doslova.

  Uháněla vysokou trávou. Kožíšek měla promočený, a do očí jí padala voda. Bála se, že jí prasknou plíce, když tak rychle utíkala. Nemohla se zastavit, takový strach měla, že by ji dohnal osud.
  Zkusila se otočit, ale to bylo tak namáhavé, a tam ji to zpomalovalo...
  Byla unavená z věčného utíkání! Tohle je sen! Musí přece zjistit, kdo je, co se stalo...
  Ale nemohla se přinutit se zastavit. Ledová hrůza jí sevřela plíce, když na okamžik stála někde jinde. Na hladkých oblázcích, na kterých se leskla krev....
  Děs jí proudil tělem, snažil se dostat ven, a bylo ho tak moc, že Rieka jenom ztuhla... Vytřeštila oči a začala výt strachy, nemohla se hýbat, a když se konečně dala do běhu...

  Stála na všech čtyřech, když se probudila, a vyla na celý tábor. Z toho zvuku všem ostatním tuhla krev v žilách. Všichni se probudili, protože to znělo, jakoby někoho trhali zaživa.
  Celá se třásla, a skoro se nemohla udržet na tlapách, když se kolem ní všichni shromáždili a jednen přes druhého na ni mluvili.
  Rieka nic neviděla, nic, než jen tu krev...
  Až potom je Nascha vyhnala z doupěte a nacpala do ní mák na uklidnění. ,,Neboj, byl to jen sen-"
  ,,Nebyl!" odsekla zoufale Rieka.
  Nascha se zasmála. ,,Nebyl? A co jiného by to asi tak bylo, hm?"
  Vložil se do toho Zelenoočko. ,,Nemusel to být obyčejný sen, mohla to být vidina budoucnosti... Jack to míval, když byl mladší."
  Rieka se zamyslela. ,,Ne. Tohle bylo... jiné. Je to vzpomínka na to, jak utíkám. Jenže nevím, odkud. Nepamatuju si, kde jsem se narodila. A tak jsem se snažila otočit, ale nic jsem neviděla, a nakonec tam... nakonec..." tlapy se jí znovu roztřásly, a udělalo se jí nevolno. ,,Musím na vzduch." vyběhla ven, protože se bála, že pozvrací celou noru.
  Vyběhla do nočního chládku, otevřela tlamu... A v několika nekonečných křečích se dávila, než zcela vyprázdnila svůj žaludek.
  Sedla si a vyčerpaně oddechovala, jak se snažila uklidnit.
  Skoro si ani nevšimla, že se vedle ní posadil Falco.
  Rieka se otočila pryč od něj. ,,Nekoukej se. Vypadám hrozně."
  Falco si ale přisedl blíž. Chvíli nic neříkali, než spustil. ,,Mnoho psů to neví... Ale když Lovci podruhé bojovali s Akimem, Jack dokázal ostaním vstupovat do snů. Dokonce se tak dostal i do Mezisvěta, a tak zjistil, jak jej porazit. Myslím... myslím, že by dokázal zjistit, co se tenkrát stalo. Nevím, jestli to od té doby zkoušel, ale myslím, že by ti pomohl."
  Rieka si ale nebyla jistá. ,,Nevím, jestli chci, aby někdo jiný viděl, co se tam stalo. Jen ta trocha co jsem viděla byla odporná..." otřásla se. ,,Tolik krve..."
  Falco přikývnul. ,,No jo. Ale jestli je na někoho spoleh, tak je to on. Už viděl spoustu brutálních věcí. Nechá si to pro sebe, pokud budeš chtít."
  Rieka kývla, ale nebyla si jistá. Něco vzadu v mysli, něco dávno zapomenutého... jí říkalo, že by to nemusel vzít úplně nejlépe. A ona viděla, jak nebezpečný byl, když se rozzuřil. Zabil vlčího Alfu.
  Ale co jiného jí zbývá? Pokud chce zjistit, co tak hrozného se tenkrát stalo, že to její mysl vytěsnila... Bude se na něj asi přece jen muset obrátit.