Lovkyně Medvědů

Sbohem, miluju tě

  Nula sklesle seděla pod skálou, odkud Medvěd popisoval, co se stalo.
  ,,Myslel jsem, že to zvládneme. Ale oni se na něj vrhli tři a prostě..." hlas se mu třásl. ,,Prostě ho roztrhali na kusy a odvlekli s sebou! Nemohl jsem je zastavit. Omlouvám se ti," otočil se k Isaacovi, ,,že ho nemůžeš náležitě pohřbít."
  Isaac seděl uprostřed jako hromádka neštěstí a naříkal. Jack ho konejšivě olizoval za ušima. Nula se přidala. Přisedla si k nim.
  ,,Je mi to moc líto..." zašeptala zlomeně Nula.
  Medvěd pokračoval, a ona jej ani moc nevnímala, dokud neřekl něco konkrétního. ,,...poslali jsme Nulu pro pomoc, ale omdlela v půli cesty. A tak jsme tam zbyli jen my proti všem těm zrůdám..." Smutně zabručel.
  Cítila, jak se na ni stáčí všechny pohledy.
  A Minerva se naježila tak, že okolo krku vypadala jako posetá bodlinami.
  Nula sebou trhla a poníženě sklonila pohled. Z nějakého důvodu snášela Betino pohrdání hůře, než ostatních.
  Ale já to přece neudělala naschvál!
  Ale jsem zodpovědná za jeho smrt...
  Přejel jí mráz po zádech. Tenhle provinilý pocit plný strachu a prázdnoty znala.

  Nula dělala svoji práci. Snažila se vyhýbat všem. Nestálo jí za to se rozčílit ještě víc, než byla.
  V táboře panovala ponurá atmosféra. Nikdo se nebavil. Jako roboti dál dělali své úlohy ve smečce.
  Nula si povzdechla.  Jack se vypařil už před hodinou, s tím, že si potřebuje vyčistit hlavu, a že jde do skal, kde je Měsíční kámen. Asi se půjde podívat na své mrtvé přátele...?
  Právě dodělala svoji poslední práci.
  Mohla by se jít taky někam projít... Mohla by navštívit Jiskru se Smrčkem. Půjde se podívat, jak se daří jejich dvěma koťatům.
  Měli už starší koťata, ale ještě beze jména. Jeden byl mourovato-černý, druhý byl černý s bílým čumáčkem a náprsenkou.  
  Nora dokulhala až k řece, kterou přebrodila. Hned na hranici narazila na hlídku. ,,Co chceš?!" Zavrčel mohutný černý kocour.
  ,,Jdu na návštěvu, Pantere. Pokud to neva... Ráda bych si i promluvila s tvým bráškou Fidem."
  Kocour zdrženlivě kývl. ,,Tak jo. Běž ale sama. Já musím dokončit okruh, a pak se vrátím..."

  Na mýtině ležel Fido, s jednou přední tlapou zvláštně zkroucenou pod sebou.
  Prohlížel si Nulu svýma unavenýma očima. ,,Zdravím, Swift." Kývl.
  Nula se nervózně ošila. ,,Nula. Teď se jmenuju Nula."
  Zezadu přišla Jiskra. ,,Medvěd se zase činil, jak se tak dívám. Není to poprvé, co udělal nějakou blbost..."
  Nula pokrčila odevzdaně rameny. ,,No, ale teď mi tak říkají všichni. Mám vůbec štěstí, že mě nevyhnali. A teď..."
  ,,Co?"zeptala se Jiskra.
  ,,Včera umřel Zelenoočko."
  Ozvalo se vyděšené zamňoukání.
  ,,Jak to?!"
  ,,On...napadli nás vlci. Byla jsem tam jen já, Medvěd a Zelenoočko, a mě poslali pro pomoc. Jenže jsem omdlela. A jeho roztrhali na kusy. Medvěd mě pak vzal zpátky." Provinile šeptala.
  Nedočkala se obvinění, se kterým počítala. Fido pouze sarkasticky namítl: ,,A jsi si jistá, že ho nezabil sám Medvěd? Nebylo by poprvé, co něco takového udělal."
  ,,Na co narážíš?" Překvapeně se optala Nula.
  ,,Na to, jak jsem si udělal tento úraz. Naučila koťata různé hry, které byly moc nebezpečné. Snažil jsem se je zachránit, když se s nima utrhla skála,  dostal jsem je nahoru, ale já sám jsem se neudržel. "
  Nule samotné se ten nápad, že by mohl být její Alfa vrah, až moc líbil. Ale nakonec to musela zamítnout. ,,Ne... Byli tam vlci. Alfa byl zraněný a vylekaný. A taky... Proč by se Zelenoočka zbavoval? "
  Fido pokrčila rameny.

  Nula chvilku jen tak polehávala. Jiskra zase seděla u sebe na skále a pozorovala svůj klan. Vypadala spokojeně...
  K Fidovi se přibatolilo jedno její kotě, to černé. Skočilo na něj.
  Nule se nejdřív ta hra líbila, ale pak si uvědomila že to není tak nevinné.
  Nebohý kocour se nemohl dobře bránit.
  ,,Hele, mrzák!" Zamňoukalo na něj pronikavě. Nula sebou trhla taky, protože ji tak už mnohokrát taky nazvali.
  ,,Nedokážeš na té tlapě ani vytáhnout drápy. Zkus to! Ne? To je pěkně pitomý život, co?"
  Nula viděla, jak se zmrzačený kocour naježil. Znepokojeně vrhla pohled po Jiskře. Ta už je taky pozorovala. Zavolala na kotě, ale to si jí nevšímalo.
  Fidovi stekla po tváři slza a popotáhl.
,,Jo, jen breč dál. Jacka už jsi taky omrzel. "
  Fido se zastavil a upřeně koukal na to pitomé kotě. ,,Cos - cos to řekl?"
  V jeho hlase se objevilo něco ledového, a jeho oči... Jeho oči byly plné bolesti, smutku a... Krvelačnosti.
  ,,Že už jsi ho omrzel!" Zavřísklo mu do obličeje.
  V tu chvíli Jiskra bleskově vyrazila ze svého místa k nim.
  Nula ztuhla na místě.
  Zrzavobílý kocour se vzepjal do vzduchu na svých slabých tlapách a vytáhl na jedné drápy, děsivě dlouhé a ostré jako břitvy. Zavřískl tak, že z toho tuhla krev v žilách.
  Rozmáchl se.
  Nula věděla, že kotě zabije. Měl to v očích. I když netušila, jak, prostě to poznala.
  Jiskra srazila Fida stranou, a tak jeho drápy minuly drobné tělíčko, jenže stejně dosáhly na kotěcí obličej.
  Ozvalo se vyjeknutí.
  Jiskra držela Fida. Léčitel vyběhl ven, a vrhl se k malému tělíčku. Mladý kocourek měl na levé straně tváře tři masivní rozeklané rýhy, že kterých crčela krev, a natržené ucho se překlopilo..
 
  Kulhala travinami, noha ji bolela. Ale musela.
  Šla po stopě Fida, která mířila ke skalám. Už tam bude...
  Zatnula zuby a ještě přidala. Musela ho dostihnout a dovést zpátky.
  Utekl, když viděl, co udělal.
  A ona musela zkontrolovat, že je v pořádku.
  Dorazila k jeskyni, kde ještě nikdy předtím nebyla.
  Ozývalo se z ní zvláštní hučení, které jí rezonovalo v hlavě a prostupovalo až do morku kostí.
  Táhlo ji to tam, i když měla trochu strach z toho, co tam uvidí...
  Nejdříve vešla do velké jeskyně.
  Zahlédla tam pohyb. Ale nebyla to kočka... Znamenalo to tedy, že Fido je uvnitř. A tam ten, co tam také vcházel, to byl zcela jistě Jack. Ze zadní chodby zářilo slabé, nazelenalé mléčné světlo...
  Jeskynní ticho se zvláštním tichým hučením protlo zvučné, hlasité zavytí, které mohlo patřit jedině vlku. A po něm se temnou chodbou prohnalo i kočičí zavřísknutí.
  A to bylo hrozně špatně.
  Jack se okamžitě prodral úzkou chodbičkou dál. Nula se vrhla za nimi, i když už předem tušila, že ona v boji není k ničemu užitečná.
  Nechtě si trošku odřela jeden bok o hrubou skálu, protože za běhu na nerovném povrchu ztratila rovnováhu.
  Vběhla do malé jeskyně, ve které byla skoro absolutní tma. Naskytl se jí pohled na obrovského, mohutného vlka. Byl to snad... vlčí Alfa?
  Ano. Byl to on, i když ho ještě nikdy neviděla. Páchl tak. Teď ovšem tenhle kolos svíral v zubech krvácející tělíčko Fida, který se bránil velmi slabě, díky špatnému pohybu jedné půlky těla.
  ,,Pusť! Ho!" Vyrazil ze sebe Jack a vrhl se po vlku, kterému kocour okamžitě vypadl z čelistí, aby se měl jak bránit. Znovu ale šel po kocourovi.
  ,,Tohle místo je posvátné! Mají sem přístup jen Alfové!" zaryčel vlk. ,, Nemá žádné právo sem chodit, přerušil můj rituál!"
  ,,My sem můžeme přijít, kdy chceme!" Jack vycenil tesáky. V očích mu plál oheň.
  Nulu, které si pro zápal boje ještě nikdo nevšiml, napadlo, že i když Jacka viděla tolikrát naštvaného, přece jen byl rozumný. Nikoho nezabije... Že ne?
  Teď si tím nebyla tak jistá.
  Strhl se boj.
  Chodbami jeskyně se nesly příšerné, odporné zvuky, a kočičí vřískání ještě přidávalo na jejich děsivém znění.
  Jack se snažil co nejšetrněji odtáhnout Fida, který se ale sápal po vlkovi, který si boj vyloženě užíval a nevypadal, že přestane.
  A pak jí to došlo. Leknutím se jí zastavilo srdce. A taky věděla, že už jednou přemýšlela stejně, jako zmrzačený Fjodor.
  On se chce nechat zabít...
  Tak strašně ji to bolelo, až si přála, že se jí to jen zdá. Ale bohužel. Viděla tu odhodlanost, mísící se s prázdnotou v jeho očích.
  A navíc se o něj přetahovali ti dva tak, že bylo možné, že mu i tak ublíží.
  Nadechla se a z plna hrdla zavřeřeštěla: ,,Dost!"
  Na chvíli se všichni otočili k ní. Opravdu nevěděli, že tam je. V jejich očích se zračilo překvapení.
 
  Alespoň do té doby, než jí vlk věnoval jeden dravý, děsivý pohled a bleskově se, s plnou silou, zakousl do drobného tělíčka.
  Fido sebou zaškubal, zvrátil hlavu dozadu a v bolestné křeči natáhl tlapku k Jackovi. ,,Jacku..."
  Nastalo ledové ticho, a obrovský krystal se jasně rozzářil.