Lovkyně Medvědů

Uteč

  Swift obcházela hradby. Zelenoočko byl na druhé straně hradu, a měnil podestýlku.
  Povzdechla si.
  Takhle si to nepředstavovala.
  Kdyby se k ní alespoň Alfa s Betou chovali normálně. Ale Beta si jí nevšímala a Alfa jí život znepříjemňoval, jak to jen šlo. A jí se to pomalu hnusilo víc a víc.
  Pomalu se šourala po kamenném povrchu a skřípala o něj drápky, když v tom uslyšela hlasy.
  Nejdříve to chtěla přejít jen tak, ale byla to hádka a ji přemohla zvědavost.
  Přikrčila se za cimbuří a napjala uši.
  Oči se jí rozšířily údivem, když uslyšela Alfův hrubý hlas a drsný hlas Bety.
  ,,Jsi pěkně hnusný!" Zavrčela na něj.
  ,,Jo, to si myslíš, lásko... Jenže-"
  ,,Tak mi už nikdy neříkej." Zavrčela ledově. Nule se naježila srst. Ta teda umělá být drsná. Takhle ji neznala.
  ,,Takže ti to povím pěkně od začátku." zavrčel povýšeně Medvěd. ,,Opovaž se k ní jen přiblížit. Není to nikdo, koho znáš a komu můžeme věřit."
  Dole se začala měnit hlídka. Všimla si , jak se dole uskupilo pár psů. Kloki vyhopkala na hradby.
  ,,Zdravím! " Pozdravila Swift. Nebo vlastně Nulu. Ale byla Kloki vděčná, že  se alespoň snažila vyhýbat přímému oslovení. Viděla, jak se všichni snaží. Bylo jim to blbé, oslovovat někoho tak ponižujícím jménem.
  Nula kývla a zeptala se: ,, Dáváš si pauzu od svých tří uzlíčků radosti?"
  Kloki se ušklíbla. ,,Má je teď na starosti tatínek Koran. Já si musím protáhnout nohy."
  ,,Tak jo. Hodně štěstí."
 

  Nemohla přestat myslet na hádku, ani když uklízela doupata a rovnala podestýlku u matek. Bylo těžké vynášet odpad, když se po vás sápal, čtyři štěňata, a ještě těžší bylo na ně nešlápnout.
Nula byla hnědá štíhlá fena s vysokýma nohama a špičatýma ušima, a trošku svým vzhledem připomínala vlka. Den ode dne byla vyšší a vyšší. I když nejspíš nikdy nebude tak velká jako Flynn, Medvěd nebo Minerva.
  Konečně byla hotová s prací u štěňat, ale teď musela ještě do večera stihnout doupě bojovníků. Když to udělá teď, už nic jiného mít nebude a bude si moct jít lehnout do doupěte.
  Popadla všechnu odvahu a vešla do doupěte. Ale byla tam jen Beta. Ležela sklesle na kůži a pohled měla upřený nepřítomně před sebe.
  Nula na sebe upozornila nesmělým odkašláním. Beta sebou trhla a vyploužila se ven, aby mohla fenka pracovat.
  Co má za problém?? Vůbec na mě nepromluví...
  Povzdechla si a začala vše přerovnávat.
 

  Nula ležela v doupěti Duffa na boku a pomalu krčila a narovnávala nohu. Bylo to cvičení nařízené od Duffa, ale pořádně to bolelo.
  Vyplazovala se na Cookieho, který na ni dohlížel. S bolestivým šklebem dál opakovaně hýbala s nohou, dokud někdo nevrazil dovnitř.
  Ve vchodě se objevila bílá hlava Zelenoočka. ,, Nulo? Medvěd nás chce na hlídku. Z nějakého důvodu..." Nakrčil pochybovačně nos a zase vycouval.
  Nula se vítězně zasmála a vyskočila na všechny tři. Pak vycapala za ním.
 
  Na nádvoří na ně čekal Medvěd.
  Oba dokulhali až k němu. Chvíli je beze slova pozoroval, než konečně promluvil tím svým pohrdavým hlasem, ze kterého se jí ježila srst.
  ,,Dostal jsem na ranním hlášení zprávu, že nám vlci lezou na území. Rozhodl jsem se, že tam jdu, a vezmu si s sebou vás dva, ať si protáhneme nohy. "
  Oba dva jen zaraženě kývli.
  ,,No co tak čumíte?" Utrhl se na ně Alfa. ,,Jdeme, ne?!"
  Nula sebou trhla. Zelenoočko se vydal hned za ním, ona kulhala trošku pozadu.
  Neměla z tohohle dobrý pocit. Prostě jí něco říkalo, že tohle nedopadne dobře.
  A proč by si s sebou bral dva mrzáky?
  Bude muset zůstat ve střehu.

  Medvěd vypadal klidně. Oba psi poslušně kulhali v jeho stopách.
  Listí ševelilo ve větru, a do stébel trávy mezi keři a stromky se opíral vánek.
  Tráva se nádherně vlnila.
  Třeba to tady nakonec nebude tak strašné.
  Nula polevila v ostražitosti. Co si to namlouvá. Třeba se s ní Medvěd už smířil, ať už na ní předtím viděl cokoliv. S pomocí Duffa, Cookieho, Jacka a hlavně Zelenoočka to horší období přečká... Nějak.
  Zelenoočko n ní povzbudivě mrkl. Byl to její kamarád. Tak moc si vážila toho, jak se jí zastal... A taky se snažil mluvit o Nuliném jménu i s Minervou. Sice ho odbyla, ale udělal pro ni něco...
 
  V následující vteřině se to stalo. Nula se jen tak zahleděla mezi stébla trávy a stíny keře, když si všimla dvou žhavých, žlutých bodů. Od nich se rozbíhala sivá srst do všech stran.
  Zastavili se jí srdce leknutím.
  Vlci.
  Ozvalo se hrdelní vrčení, ze všech stran.
  Medvěd se pomalu otočil na Nulu. ,,Nulo...utíkej. Přiveď pomoc. UTEČ!" zaryčel, zatímco vyrazilo několik vlků z podrostu.
  Nula vyrazila nazpět do hradu, jak nejrychleji to šlo. S třema nohama měla pocit, že každou chvíli přepadne. Že si něco udělá.
  Uháněla a uháněla, oči vytřeštěné dopředu. Nemohla popadnout dech, hrudník se jí svíral námahou.
  Teď ne, teď nemůžu zastavit. Jinak... jinak mě dožene osud...

  Uháněla dál a dál, ale krajinu tady nepoznávala. Copak někde špatně zabočila? A kdy?! Nepamatuje se!
  Anebo vlastně ji zná. Je úplně někde jinde. Je v horách.
  A utíká před osudem.
  Před něčím, co udělala. Nevěděla co, ale bylo to něco strašného.
  Ale teď musím přece do tábora!
  Zkusila zatočit, ale nešlo to. Běžela pořád rovně.
  Ne, ne! Co když se Alfovi a Zelenoočkovi něco stane?!
  Bodlo ji ve zraněné noze.
 
  Najednou cítila, jak ji osud drží ve spárech. Chtěla se vysmeknout. Ještě nikdy mu nebyla tak blízko... A bylo to to nejděsivější, co kdy zažila.
  Celý svět se začal houpat. Už ji nese. Už ji má.
 
  Ale místo nekonečného utrpení prohlédla do tváře zřízenému Medvědovi. Měl na čele krvavý šrám a na rameni ošklivé kousnutí.
  ,,Jsi v pořádku? Musela jsi omdlít... Pojď, vezmu tě zpátky, ty krysí hlavo!" Zavrčel nepříjemně a přehodil si ji na záda. Skoro nemohla udržet oči otevřené.
  ,,Kde...kde je Zelenoočko?"
  Medvěd zarytě mlčel.