Victory [Pán Prstenů]

-prolog-

Černí jezdci se blíží, Sarumanova moc narůstá, Sauronův duch přichází a v Kraji v Hobitíně se nic netuše schyluje k oslavám 111. narozenin všemi milovaného a občas i neobyčejně podivuhodného Bilba Pytlíka.

A v okolní Středozemi se schyluje k válce. Elfové, trpaslíci, páni Gondoru, Rohanu i Gandalf Šedý vědí, že se schyluje k něčemu velkému, co by se zdánlivě mohlo podobat válce o Prsten, který se momentálně nachází v ručkách toho stařičkého dobrodruha Bilba.

Tyto národy nejsou jediní, kteří vědí o nadcházejících událostech, které se musejí stát. Hraničáři a čarodějové, všichni ti, kteří cestovali, věděli o nepříteli a jeho spojencích. A povídky o Černých jezdcích se nebezpečně šířily, stejně tak jako o dlouhověkosti Bilba Pytlíka a jeho zvláštních zájmů, kterým se hobiti obvykle vyhýbali.

Tak se stalo, že se tyto podivné říkanka donesly i k dívce, jejíž jméno znal jen málokdo, avšak její moc a vytrvalost byly známy po celém východě a na západě se o ní zpívaly a skládaly písně, jako o Ženě Gondorské. Byla dobrá Gandalfova společnice nejen pro jejich blízký vztah, ale také pro několik příhod, při kterých Gandalfovi zachránila život a kdykoli potřebovala zprávy z Kraje či jiné západní země, mohla napsat starému příteli zprávu a poštovní holub se vrátil obratem i s nejnovějšími a aktualizovanými odpověďmi.

Teď potřebovala víc než odpovědi na kusu pergamenu, potřebovala vidět ty záhadné malé bytosti, milující jídlo a komfort, kteří měli v budoucnu nést těžké břímě, na vlastní oči, neboť i ona tušila, že se něco chystá a osobně neměla ze svého momentálního pobytu u hranic s Mordorem příliš dobrý pocit, a tak se stalo, že za pár měsíců se ve svém tipickém cestovním rouchu, již po boku svého dlouholetého přítele a příjemného společníka Gandalfa, vydávala směrem Kraj.

-

Bylo to už dlouhý čas, co se naposledy nadechla teplého podzimního vzduchu někde dál než za hranicemi Morie a teď, když stála ohromeně na cukrovém poli, jež bylo obhospodařováváno generacemi hobití rodinky, byl to pro ni uvolňující avšak strašidelný pocit smíšený s čistou radostí a obavami.

Její moc i jméno zde byli neznámé, o to osvobozující pocit to pro ni byl, když vstoupila do Hobitína. Avšak veškeré zvídavé pohledy, kterými hobiti obdarovávali její osobu jí nebyly příliš příjemné i tak je, ale oplácela hlubokými a zřetelnými za pomoci svých tmavých zelených očí, které byly občasně spatřeny zpod její hnědé bavlněné kápě, ale pojďme se podívat, kde to všechno začalo a jak to dál pokračovalo.

-

,,Stoupneš si do cesty, a když nestojíš pevně, nevíš kam tě může strhnout."