The Crawfords family✔️

10.

CARMEN

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že další žena bude trpět. Do mé mysli vplul obrázek zklamané Melody, která stála pár kroků odemně a diskutovala o něčem s nějakou ženou a mou matkou. Hledaly drby.

Přistoupila ke mně má sestřenice Barbara, která již  byla vdaná přes rok. Bylo milé jí znovu vidět, prohlédla jsem si její skvěle padnoucí bordó šaty, její bříško bylo vyboulené, což značilo jenom jednu věc.

,,Jak se máš?" Pousmála se, vypadala šťastně, taková nebyla krátce po její svatbě s Markem. ,,Jsou vánoce, tak jak bych se mohla mít." Také jsem se pousmála dobíravě.  Zasmála se mé odpovědi: ,,A jak se máš ty? Vypadáš šťastně." Zavrtěla hlavou a pohladila své bříško: ,,To jen díky tomuhle stvořeníčku." Nepřestala se usmívat: ,,Takže s Markem pořád chladný?" Nadzvyhla jsem vyzývavě své obočí: ,,Jak kdy." Pokrčila rameny.

V ten moment se ozval maličký zvonek, který nás měl upozornit na naší vánoční večeři.

Stůl byl velmi dlouhý. Usedla jsem vedle své sestry a matky, naproti mě se usadila Barbara se svým manželem Markem, vedle nich Drew a Melody s ženou a ostatní.

****          ****

Poté co všichni hosté odešli, bylo něco kolem jedné hodiny ráno. Sotva jsem se držela na nohou skrz mé lodičky. 

Vzala jsem poslední skleničku a namířila si to do kuchyně, kde jsem jí postavila vedle dřezu, v něm totiž už nebylo místo. Ráno to služebná umeje, nechtěla jsem to nechávat takto ležet ladem a špinavé, ale mé tělo se rozhodlo, že potřebuje spánek.

Když jsem vyšla z kuchyně  a jídelny, vyzula jsem se z bot. Uchytila jsem je do levé ruky a vyšlapala schodiště do prodloužené chodby, vyhledala jsem svůj pokoj a vpadla dovnitř.

Boty jsem upustila na zem a nemotorně ze sebe vysvlékla šaty. Zalezla jsem do chladné postele a navlékla na sebe pyžamo, usnula jsem.

Probudila jsem se na To, že semnou někdo třásl. Obávala jsem se, že mám nějaký průser a budí mě otec. Všude kolem mě byla stále tma, takže ráno být nemohlo.

,,Carmen." Zašeptal velice povědomý hlas. ,,Aideene!" Vypískla jsem a konečně svého bratra pořádně objala, nehledě na to co provádí. ,,Pšt, mohli bychom někoho vzbudit." Sedl si na kraj mé postele. ,,Co se děje Aideene?" Nadzvyhla jsem obočí ačkoliv to vidět nemohl: ,,Ten starý muž, jak jsi s ním dnes mluvila? Řekl ti něco?" Zapřemýšlela jsem: ,,Nic zvláštního, jen, že si se Sydney nejsme vůbec podobné." Odkašlala jsem si. Ozval se smích: ,,Blbost." Byl evidentně pobavený. Pohladila jsem jeho rameno v přátelském gestu a chtěla si znovu lehnout. ,,potřeboval bych se ti a něčím svěřit." Zamumlal. 

Ztrácela jsem pomalu opět pojem o čase a o tom, že jsme spolu vedli konverzaci.  Usnula jsem na novo.