The Crawfords family✔️

7.

CARMEN

Konečně jsem se dočkala menšího odpočinku. Uvelebila jsem své unavené tělo do kožené sedačky. Nenápadně jsem natáhla obě nohy, tak abych jim dala trochu prostoru. Podpatky mě nepříjemně po několika hodinách tlačili.  

Sydney se svalila na opěrku za což si zasloužila od matky varovný pohled. Posadila se mezi nás. Pozorovala jsem jak si obnovili jejich nezáživnou a velice nudnou konverzaci.  Debatovaly o ničem. 

,,Kolik ti je let Carmen?" Ozvala se žena, kterou neznám a ani jsem netoužila potom jí poznat. ,,Sedmnáct." Odpověděla jsem zdvořile a předváděla nějakou chvíli, že dávám pozor. 

                                                      ****                      **** 

Byla jsem znuděná jako nikdy předtím, unavená jsem byla také hodně.  Sydney na tom nebyla jinak, opírala se o mě svým tělem, protože byla vyřízená. 

Omluvila jsem se ženám a vyrazila se Sydney na toalety. Potřebovaly jsme se probrat. Zavřela jsem za námi dveře a popošla k umyvadlu, stlačila jsem kohoutek, abych si pustila studenou vodu. Dlaně jsem ponořila pod proud vody, když mě v mém úmyslu Sydney zastavila: ,,Co děláš?" Vyjela jsem na ní zlehka, ale tak, abych jí nijak slovně neublížila. ,,Zničíš si svůj make-up."  Upozornila mě. 

Pouze jsem na tuto věc přikývla a lehounce si protřela hořící tváře.
,,Kdy už konečně pojedeme domů?" Zakňučela Sydney a podala mi papírový ubrosek na otření.  ,,až to otec uzná za vhodné." Vyhodila jsem ubrosek a zadívala se na svůj odraz. Mé oči vypadali unaveně. Poupravila jsem si prsty své vlasy a poté se otočila ke své sestře: ,,ukaž." Narovnala jsem její zmuchlaný vršek šatů a vlasy lehounce příčísla prstami za uši.   Vděčně se usmála a společně jsme vyšli ven.

Už jsme vcházeli do obývací místnosti, když se rozletělo hlavní sklo. Ozvalo se pár výstřelů.

Očima jsem vyhledala svou matku zda byla v pořádku. Ležela schoulená na zemi s očima směrovanýma k mému otci, který svíral zbraň a mířil k matce.

Ozval se další výstřel tentokrát z naší strany.

Popadla jsem Syndey a zatáhla jí pryč od centra dění. Bála jsem se o ní.  Couvali jsme až jsme se setkali s hlavními dveřmi. Nakoukla jsem zkrz okénko ven a uviděla dva může, kteří běží směrem k nám.

Drželi zbraně a ďábelsky se smáli.

Vykřikla jsem ve snaze nás ochránit: ,,Pomoc!" 

Ihned přiběhl otec a pár dalších můžu. Popsala jsem situaci.

Rozletěli se dveře a u nich stáli muži, které jsem viděla. Jenže nepočítali s tím, že zde bude někdo připraven. Vystřelili proti nim což ani nestihli zaregistrovat, padli k zemi s prázdnými pohledy, které patřili všem přítomným.

Sydney sebou zakymácela, musela jsem její drobounkou postavu zachytit. Pozorovala jsem její znechucené grimasy, které neustále měnili svou barvu.

Věděla jsem, že život mého otce je plný krve a mrtvol, ale vidět to na živo bylo až příliš nechutné.  Musela jsem být silná pro svou sestru a hlavně pro mou pověst, nešlo vlastně o mou pověst jako o tu otcovu, na nikom jiném mu nezáleželo.  Dělalo se mi mdlo, byla jsem dost statečná na To, abych to překousla a nevěnovala tomu svou pozornost.

Otec obtočil prsty kolem mé paže a Sydney chytl za ruku. Dovlekl nás do obývacího pokoje k naší matce a doslova nás vhodil před ní. 

U matky stál Damon, klopýtla jsem směrem k nim a už očekávala silný náraz se zemi, když v tom se podemnou objevili paže Damon. Vděčně jsem se usmála a poděkovala.

,,Musíme jít k autu, rychle než zaútočí znovu." Přikázal a popostrkoval nás k zadnímu východu, kde se nacházelo i zbytek hostů. Do mysli vplul obraz mrtvých můžu přede dveřmi.

Damon šel před námi a se zbraní v ruce prohlížel okolí: ,,vzduch je čistý, rychle." Rozkázal a my se rozutekli otcovému mercedesu.

Někdo málo nás následoval ke svým vozům a okamžitě odjížděli. ,,musíme počkat na otce?" Zaskuhrala Sydney, když její podpatky v polo běhu tvrdě dopadali na zem. Bolest v mých nohou jsem se rozhodla ignorovat a zřejmě proto jsem také nemluvila. ,,Ne, dojede později."

Nastoupili jsme si a Damon se ujal řízení. Šlápl na plyn jako nějaký blázen.