18.

3.2K 71 1
                                    

CARMEN

Ležela jsem v pokoji na posteli a četla si knihu, kterou jsem si před pár dněma koupila. Ozval se klepot na mé zamčené dveře.

,,Carry?" Občas mi takhle říkala Sydney, která stála za dveřma a zřejmě byla zdrcená z toho, že si jí nevšímám.  ,,Carmen, Notak." Zkusila znovu, zaslechla jsem v jejím hlase hromadu smutku: ,,Jdi pryč Sydney!" Nasbírala jsem síly tohle na ní zakřičet: ,,já to myslela dobře, až se odstěhuješ, tak si pak nestěžuj, že se nevídáme. " bouchla nejspíše pěstmi do dveří a s hněvem pravděpodobně odešla pryč. Měla pravdu.

Trochu jsem se poupravila a vyšla ven z pokoje, zamířila jsem si to do obývací místnosti, kde nikdo nebyl, poté do knihovny a nakonec do jídelny, kde jsem spatřila samotnou matku se sklenicí vína.

,,Co se děje matko?" Vymrštila jsem obočí vzhůru. Věnovala mi dech beroucí pohled: ,,válka zesílila, zapojila nás do toho také, musíš si co nejdříve vzít Jasona, jinak zde umřeme.  Rusové už napadají pomalu naše město." Upila si vína a znovu. Tohle nebylo o mně, bylo to o pouhém obchodu, kdy mě můj otec chtěl prodat někomu koho jsem neznala. sobeckost nyní musela jít stranou. Přistoupila jsem blíže ke své matce a dlaň ruky jemně položila na její rameno. Třesoucí se rukou chytla mou ruku: ,,vezmu si ho, neboj mami."  Na mé tváři se usadil nečitelný výraz.

JASON

,,Jak to jako myslíš, že zmizela?!" Zakřičel jsem do mobilu na Willardse: ,,já opravdu nevím kam se poděla, normálně šla do školy, ale už se nevrátila."  Zapřemýšlel jsem: ,,utekla?" Ani bych se nedivil: ,,To pochybuji, válka nás vtáhla do svého centra, někdo jí unesl."  Rukou jsem zajel do svých vlasů: ,,kurva, kurva. Nasednu na první letadlo a jedu tam! Najdu jí!" Položil jsem hovor a vytočil číslo na Jaxona, potřeboval jsem, aby někdo jel semnou. Souhlasil, jak by ne, když to znamenalo, že uvidí Sydney.

CARMEN

Má hlava byla jako jeden obří střep, tváře v jednom ohni a mé oči nereágovali dobře na světlo.

Pamatovala jsem si, že jsem se vydala do školy a pak..? Pak nic.

Zalitovala jsem toho a začala se pomaličku rozkoukávat.  Když se mi to podařilo, můj pohled padl na mého bratra Aideena, který měl ustaraný výraz.

,,bolí tě něco?" Přistoupil k posteli a posadil se: ,,hlava a je mi na zvracení." Dlaně jsem natiskla k čelu. ,,omlouvám se, Leo tě musel omámit sedativy, jinak by nám nevyšel tvůj únos." Zaculil se. Nechápavě jsem odkryla dlaně a pořádně se na něho podívala: ,,unesl jsi mě?" Přikývl: ,,kde teď jsme?" Zapřela jsem se o lokty a zjišťovala své momentální hranice: ,,slíbil jsem ti přeci, že tě ochráním a dost daleko od toho bastarda. "  ukápla mi slza: ,,Aideene zuří válka, zabije to naši matku a sestru." Objal mě.

,,Teď si můžeš žít jak jen budeš  chtít, v rámci možností Samozřejmně." Klidně se usmál. Přikývla Jsem, budeme utíkat, takže se ten život zas tak moc lišit nebude.

The Crawfords family✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat