The Crawfords family✔️

37.

CARMEN

,,Co po tobě chtěli?" řekl Jason se zamračeným pohledem, který vrhal na mě: ,,Nic, to jen já se omylem zapletla do nešťastné potyčky," zamumlala jsem: ,,ten chlap té ženě hrubě nadával a udeřil jí, musela jsem zasáhnout." řekla jsem na svou obhajobu: ,,To nebyla tvá věc Carmen." Spražil mě svým pronikavým pohledem, kterým se snažil prokouknout zkrze mě. ,,Navíc, tihle lidé jsou mimo náš svět, je zbytečné je pochopit." stále mluvil nepříjemným tónem, který vadil mým uším. ,,Jenže od mafiánů se jejich chování o moc neliší." neudržela jsem svůj jazyk za zuby. ,,Carmen, noták. Nehodlám řešit outsidery." Chladný tón se vydral ven. Zamrazilo mě po zádech, rty se mírně pootevřeli a oči vykouleli.  ,,Outsidery? To myslíš vážně?" Pouze přikývl a přistoupil na délku paží. 

,,A teď mi vysvětli proč jsi utekla Xanderovi z bytu?"  

Co jsem mu jako měla říct? že mám deprese? ,,Potřebovala jsem se v osamění projít, věděla jsem, že mě do pěti minut půjde hledat." lhostejně jsem pokrčila rameny, chytl mě kolem mých boků a vedl k černému BMW. ,,Příště to nedělej." řekl rázným hlasem, čekala jsem, že mě udeří, ale něco ho drželo zpět: ,,neudeříš mě?" zeptala jsem se nechtěně, na jeho tváří se objevilo vrásčité zamračení: ,,nebiju ženy."  vyšlo z jeho úst a otevřel dveře u spolujezdce, obešel kapotu a sedl na místo řidiče.  

,,Kde je ten chlap?" Zapřela jsem se více do koženého vyhřívaného sedadla: ,,Jaxon ho strčil do kufr."  

Nalepila jsem své tělo na okno vozu, projeli jsme kolem restaurace: ,,nemáš hlad?" Nadzvedla jsem obočí: ,,nejsem vhodně oblečená." Věnoval mi krátký pohled při čemž si prohlédl mé obyčejné oblečení.  ,,Objednáme si?" Přikývla jsem, zajel na místní parkoviště, které bylo obsazeno jen pár auty. 

Jason vystoupil a zamkl za sebou vůz, zřejmě se bál, že bych mohla jenom tak odejít.  Po dvaceti minutách seděl v autě s pytlíkama sushi.  Nastartoval a auto se dalo do pohybu: ,,Mimochodem, za dva dny přiletí tvůj otec s rodinou." Oznámil mi. ,,Já vím." odpověděla jsem klidně při vzpomínce na mou rodinu.  Nadzvedl tázavě obočí: ,,matka mi volala, ohledně destinací." ujasnila jsem a déle se nesnažila vyhledávat konverzaci. 

***

Stáli jsme na letišti s Xanderem v pozadí.  Spatřila jsem svého otce, který vedl matku a v pozadí měli Sydney. Nemohla jsem si pomoct a jasně se na ně usmála. 

Popoběhla jsem jejich směrem a vlítla matce kolem krku, na otce jsem se ani nepodívala. Při odtažení jsem letmo objala i otce a poté se věnovala své malé sestřičce.  

Pod jejím okem byla jasně viditelná mapa zeleno žluté modřiny, zamračila jsem se: ,,Kdo ti toto udělal?" Ukázala jsem na její tvář, pokrčila rameny: ,,upadla." Vložila se do našeho mini rozhovoru naše matka, hodila jsem  po ní pohled, kterým jsem dávala na jevo, že jí nic z toho nevěřím. 

,,Budete spát u nás a nebo v hotelu?" Usmála jsem se, Xander popadl Sydneyino zavazadlo. ,,My v hotelu, Sydney může být i Vás." Usmála se matka: ,,otec to dovolil?" Nahodila jsem zmatený pohled: ,,vynutila si to." odpověděla opět matka, podívala jsem se na Sydney. Byla zamlklá a evidentně ve stresu: ,,Dnes něco můžeme podniknout." šťouchla jsem nepatrně do ní. Pouze přikývla.

Nastoupili jsme si do auta, otec s matkou a Sydney samozřejmně do svého půjčeného vozu.  

,,Sydney je nějaká zamlklá, a má modřinu." Postěžovala jsem si: ,,No a?" Nazvedl obočí: ,,Jasone." odfrkla jsem si.