Art of love

1. Where the fuck is that idiot?

Potáhl do plic kouř pomalu ho vydechujíc do tváře svého společníka stojícího naproti němu. Opíral se o čerstvě natřenou nachovou zeď internátu, očima pročesával okolí hledajíc jakýkoliv jiný záchytný bod než smaragdové oči, které ho doslova propalovaly.

"Přestaň na mě čumět, Harolde," sykl skenujíc ho pohledem, "já tvojí kulmu nemam, jasný?" Zvedl ruce na důkaz, že se vzdává uhýbajíc pohledem.

Jeho kudrnatý kamarád si však jen založil ruce na hrudi stále zkoumajíc jeho snědou tvář.

"Zase tě seřezal jak žito, že jo, Zee?" Promluvil konečně Harry poukazujíc na barevný monokl, který se rýsoval pod jedním hnědým okem a na každý jeho trhaný pohyb.

"Byl to takový dárek na rozloučenou," uchechtl se Zayn, "ten hajzl se mnou vytřel celou podlahu a máma tam jenom stála a čuměla uplně stejně jako teď ty."

Harryho zamrazilo v zádech a tak jen odvrátil pohled na chumel vystrašených prváků s kufry většími než oni sami, jak nervozně přešlapují před vchodem do budovy. Nikde však neviděl tu známou blonďatou hlavu.

"Kde ten idiot kurva je?" Rozhořčil se urovnávaje si knoflíčky růžové košile s puntíky.

Zayn zašlápl nedopalek podrážkou své černé tenisky, "víš co, seru na tvýho debilního bratránka," odfrkl si. "Jdeme, ať se můžu jít zhulit."

Oba popadli své velké cestovní tašky a společně vyrazili po světlých dlážděných kostkách k proskleným dveřím budovy, na které vysela cedule jejíž název tištěný velikými písmeny hlásil "Domov mládeže, střední škola sportu a umění".

"Člověk by si snad i myslel, že za ty roky tu udělali výtah," zasýpal černovlasý Zayn mezi prvním a druhým patrem.

"Nemáš kouřit, vole," popíchl ho Harry, který bral schody po dvou.

"Drž hubu."

Když Zaynova velká taška přes rameno, která teoreticky byla jeho nejlepšího kamaráda než mu ji dal, překonala poslední schod, brunet už netrpělivě postával před dveřmi pokoje 202.

"Mohl bys mi konečně dát muj klíč, jestli každej den budu muset čekat až se tvá prdel uráčí vyjít ty schody, přísaham, že pujdu bydlet k Paige."

Zayn se i přes vyschlé plíce zasmál, "to už bys dřív dobrovolně skočil z okna, kámo."

Harry přimhouřil oči a dělal, že přemýšlí, "taky pravda, ale ten klíč mi dej."

"Minulej rok jsme kvůli tobě dvakrát měnili zámek," připomněl mu černovlasý hledajíc po kapsách svých roztrhaných džínsů svazek klíčů.

"Klidně ho budu měnit každej týden," natáhl dlaň, ve které následně stiskl studený kov, který mu Zayn podal.

Jejich pokoj byl už třetím rokem pořád stejně starý a zatuchlý, ale Zayn i přes to vděčně padl do sepraných bílých peřin nechávaje své skopnuté boty vedle postele.

"Och domove," zazpíval přidušeně Harry. Přihnal se k oknu, které rychlým tahem otevřel a vykláněje se z okna se až přehnaně hlasitě nadechl jakoby celou dobu tajil dech. "Smrdí to tu jak nohy paní Barneyové."

"Můžeš tu začít uklízet ty, třeba to tu pak bude smrdět po tvých nohách."

"Chtěl si říct, vonět."

"Ne, nechtěl."

Brunet si ho změřil pohledem než nakonec jen pokrčil rameny znovu si nazouvaje své kožené boty na malém podpatku, "jdu se kouknou jestli už nepřijel, jdeš taky?" Odpovědí mu však byl jen vztyčený prostředník.

Harry seběhl tři patra hemžících se studentů poctivě se vyhýbaje pátému schodu v druhém poschodí, který byl oproti ostatním křivý a v podnapilém stavu dost zrádný, jak už měl sám ozkoušené. Schválně ramenem vrazil do štíhlé hnědovlásky a jen se sarkastickým, "já nechtěl, Paige," se ocitl v přízemí.

Všiml si, že skupina prváků i se svými rodiči teď stála frontu u dvou vychovatelek, které vydávaly klíče od pokojů. Chvíli se jen neohrabaně rozhlížel, když k jeho uším náhle dolehl veselý hlas.

"Harry!"

Stočil pohled jeho směrem a koutky se mu samovolně roztáhly do úsměvu, když spatřil drobného blonďáčka, který stál opodál s ohromným kufrem po svém boku. Byl navlečený ve sportovních věcech jakoby si těsně před tím než vyjeli z domu, byl zakopat na zahradě, Harryho to nepřekvapilo.

"Kde máš toho svýho dementního kamaráda," vypálil na svého bratránka hned jak se odtáhl z pevného objetí.

"Byl se rozloučit se sestrama," vysvětlil.

Náhle do dvoukřídlých dveří doslova vpadl malý brunet v teplákovce upoutávajíc na sebe pozornost skupiny nadávajících druhaček, které dveřmi srazil k zemi. Vypadal skoro jako na útěku před vlastní rodinou. "Promiňte dámy, ale krizové situace si vysluhují své oběti," pronesl svým až přespříliš vysokým hlasem.

Harry se s nejlepším kamarádem svého bratránka setkal jen párkrát, ale zatím se vždycky choval jako naprostý idiot. Musel se tomu zasmát.

"Tomlinson je pořád stejnej vůl jak si pamatuju."

"Je horší, věř mi."

"Stylesi," zahlaholil Louis, "pěkná košile." Uchechtl se.

"To je Gucci," obeznámil ho pohoršeně Harry tahajíc pyšně za cípy svého značkového oblečení, "chápu, že někdo jako ty, umění nemůže rozumět."

Brunet trochu zrudl pod Harryho úpěnlivým pohledem, "myslel jsem, že přes umění je tu Malik."

Chvilku se navzájem propalovali očima. Kudrnatý byl o dobrou hlavu vyšší než oba chlapci a rozhodně spíše vypadal jako student umělecké části školy avšak opak byl pravdou, byl nepostradatelnou součástí fotbalové sekce školy, do které se měli přidat i dva prváci před ním.

Pak se oba jen zasmáli.

"Jaký máte číslo pokoje, Nialle?" Shlížel na cedulku klíče, který držela drobná ručka.

Blonďáček se zrovna chystal odpovědět, ale vyschlo mu v krku jakmile za Harryho zády spatřil černovlasého chlapce jehož tvář byla nadpozemsky krásná.

Harry jen hodil nechápavým pohledem po Louisovi než se otočil za Niallovo pohledem a všiml si svého spolubydlícího mračícího se snad na všechny hloučky holek, které se za ním otáčely. Musel se usmát, když pochopil způsob, jakým ho jeho bratránek pozoroval.

Zayn však jen nenápadně Harrymu ukázal pečlivě ubaleného, hubeného jointa, čímž odpověděl na jeho nevyřčenou otázku a bez jediného pohledu na zbylé chlapce, vyšel z budovy.

"Chtěl říct 78," zasmál se Louis vydávaje se po schodech do prvního patra ke svému pokoji.

***

Karanténa mi dala hodně času na psaní, takže jsem se konečně dokopala vydat první část :D Doufám, že příběh jen tak nezavrhnete a dáte mu šanci :*

Gufi xx