Art of love

5. You're not exactly my daily topic

"Harry se tohle nesmí dozvědět, Nialle, je ti to jasný?" sykl bolestí.

Poté, co se Zayn doplazil na internátní pokoj odmítaje Niallovu jakoukoliv pomoc, vyštrachal z lékárničky, schovanou pod postelí, vatové tampony s desinfekcí. Aspoň k něčemu byly všechny ty Harryho zrcátka rozestavěná na všech možných místech, odkud se nejlépe viděl. Použil jedno kulatého tvaru, které stálo díky stříbřitým nožkám na nočním stolku.

"Neni debil. Všimne si, že je to čerstvý."

Vyhodil další krvavý kus vaty do koše, "Řeknu, že jsem se popral s Marcusem, ten vůl stejně zmrskal už tak půlku školy."

"Proč prostě neřekneš, že to byl Liam."

"Protože to neni tak jednoduchý, jak se zdá!" Vykřikl Zayn následně schovávajíc svou zmrzačenou tvář do dlaní.

V uších mu stále hučelo a v hlavě nezastavitelně tepalo. Nějakým způsobem věděl, že blonďáček malinko zpanikařil.

"Tak mi to vysvětli, řekni mi, o co teda jde."

"Nemůžu," zašeptal sotva slyšitelně zavíraje víko lékárničky. "Prostě nemůžu, tak mi dej pokoj, Horane."

Niall nevěděl, co víc na to říct. Nechápal, proč se Zayn přede všemi tolik uzavíral nebo, proč se nechtěl svěřit ani svému nejlepšímu kamarádovi. Trápilo ho, že se Zayn potýká s něčím strašným, a že s tím nemůže vůbec nic dělat.

Ale než stačil z úst vypustit něco dalšího, vešel do pokoje zpocený Harry ve sportovním oblečení. Zarazil se, když zpozoroval ten zvláštní fakt jeho spolubydlícího v jedné místnosti s jeho bratránkem. Úsměv ho přešel okamžitě, co spatřil Zaynovu tvář.

"Pane bože, Zaynie," odhodil tašku na tréninky na svou neustlanou postel okamžitě si klekajíc před jmenovaného. "Co se ti stalo? Marcusovi ruply nervy? Nebo tě Edwardsová zase přistihla, jak jí kradeš mlíčka do kafe?"

"Nic mi neni," snažil se ho odbít, kdyby do toho nevstoupil drobný blonďáček.

"Byl to Payne."

"Payne?" Zhrozil se Harry, kterému se v očích mihlo poznaní. "Zayne!"

Zayn si jen povzdechl opíraje se o opěradlo rozvrzané židle vedle stolu v ještě horším stavu, "Není to tak, jak si myslíš."

"Neni? A jak to teda je?" Harryho hlas nabíral na intenzitě.

Niall nikdy neviděl svého bratránka takhle rozhozeného. Tak nějak si domyslel, proč o tom neměl mluvit. V tichosti seděl na posteli pozorujíc náhlý zvrat událostí před sebou.

"A co chceš, abych řekl?" Rozhořčil se už i Zayn. "Že jsem začal zase brát?"

"A začal?" Křičel Harry.

"Co, když jo."

Rysy v obličeji kudrnatého chlapce změkly, "myslel jsem, že tohle už máme za sebou, Zaynie."

"Ty ses přes to možná už přenesl, Harry, ale já ještě kurva ne!"

Harry nikdy nedokázal zapomenout na dobu, kdy se se Zaynem poznali. Bylo to den před začátkem školy v prvním ročníku, dostali společný pokoj, který sdílí stále spolu. Už tehdy mu bylo divné, že všechny nováčky doprovázela jejich rodina, ale Zayn byl sám, úplně sám. Trvalo dlouho než se mu svěřil se svými problémy počítaje i to, že bral drogy. Vlastně to byl i průlom v jejich kamarádství, když se z toho jeho spolubydlící, s jeho pomocí, po necelém roce dostal.

A pak se Harry rozplakal. Zayn ho viděl brečet jen párkrát z toho jednou, když si vyhlídl nějaké sáčko od Armani, a když si ho druhý den šel koupit, už ho neměli. Píchlo ho z toho u srdce.

"Hazz, neplakej prosím," rozněžnil se Zayn lehce objímaje svého nejlepšího kamaráda kolem pasu.

Vysoký brunet si položil hlavu o jeho rameno otřásajíc se pod srdcervoucími vzlyky.

Niall taky k breku neměl zrovna daleko. Přišlo mu, že objímající dvojice na něj úplně zapomněla a rozhodně je z jejich chvilky nechtěl vyrušovat. Bratranec mu o Zaynovi často vypravoval, bral ho v podstatě jako svého bratra. Vyprávěl mu o tom, jak spolu poprvé zůstali přes víkend na internátě. Hned první večer musela přijet městská hlídka, když jim někdo volal o nějakém vloupání. Nakonec se ukázalo, že to byl Harry se Zaynem, co si asi v jednu ráno objednali pizzu a údajný zloděj byl jen vyděšený poslíček. A i přes to, že to tehdy byl Zaynův nápad, se o něm nikdy nezmínil ve špatném světle, bylo to tajemství, které si Harry hodlal vzít do hrobu. Udělal by pro Zayna cokoliv, o tom byl Niall přesvědčený.

Dojemnou chvilku překazil drobný brunet, který doslova vletěl do pokoje, "může mi někdo kurva vysvětlit, co se to tu děje?" vykřikl rozhazujíc rukama.

Harry odskočil od svého kamaráda utíraje si pár zbloudilých slz, "o čem to mluvíš?"

Louis jeho větu úspěšně ignoroval, "hlavně už nebreč, Harry, určitě to má nějaký normální vysvětlení."

"Ty si to věděl?" Vykřikl kudrnatý vyplašeně si prohrabujíc vlasy v polorozpadlém drdolu.

"Kámo, nechci ti brát iluze, ale ví to celá škola."

"Ví to celá škola?" Přidal se i Zayn, v očích se mu mísil hněv se strachem.

"A co sis jako myslel, že se to ututlá nebo co?"

Niall beze slova seděl na měkké matraci nezmáhajíc se ani na jedno slovo, přesto mu na jejich rozhovoru přišlo něco zvláštního.

"Nedělej ze mě kreténa, Tomlinsone, vůbec nevíš o čem mluvíš."

"Že nevim?" Zasmál se Louis ironicky, "Vždyť ty letáky visí už i na školních hajzlech."

"No tak počkej," zarazil ho Harry mračíc se až mu mezi obočím naběhla hluboká vráska. "Ty nemluvíš o Zaynovi?"

"Nic proti, velkej kluku, ale nejsi zrovna mé každodenní téma," uchechtl se.

"Tak teda jaký letáčky?" Promluvil konečně i Niall, který zase vůbec nechápal, co se to děje, ale bylo naprosto jasné, že každý mluví úplně o něčem jiném.

Brunet se zarazil, "Vy o tom vůbec nic nevíte?"

Když všichni zavrtěli hlavami, Louis si povzdechl vyndavaje z kapsy kalhot pomačkaný letáček. Titulek hlásil 'Chceš hrát v první lize i ty? Máš jedinečnou šanci!'

"Co to má znamenat," zamračil se Zayn.

"Dělaj nábor," Louis se nervozně poškrábal na temeni hlavy. "Vykopli tě z týmu, Harry."

***

Tak se nám to začíná trochu zamotávat, co říkáte :D Mám teď plno času, takže si myslím, že další kapitolka by mohla vyjít už zítra :*

Gufi xx