Art of love

20. Don't be so dramatic

Slyšel svůj tep. Cítil svou kůži jak mu hoří. Cítil své prsty. Cítil studený pot tekoucí po jeho čele. Ale neměl tušení, kde leží, kolik je hodin, ani nedokázal posoudit jestli mu je zima nebo ne.

"Zaynie."

Ten hlas přicházel jakoby ze strašlivé dálky. Nebyl schopný ani rozlepit svá víčka, aby se podíval komu patří.

"Zee, to jsem já, Harry."

Takže to byl Harry, aspoň něco věděl. Zúžil proto místa, na kterých by se mohl nacházet, na internát nebo dům Stylesových.

"Jsi na ošetřovně."

Sakra, netrefil se. Udělil sám sobě pomyslný mínusový bod.

"Víš, jak jsi se sem dostal?"

A přesně v ten moment Zayn zpanikařil. Nevěděl to.

"Pamatuješ si něco?"

Ale on si nepamatoval nic. Nepamatoval si, která jeho vzpomínka je poslední. Nepamatoval si, jak vypadá ošetřovna, ve které ležel a ani za boha si nedokázal vzpomenout na barvu očí jeho nejlepšího přítele.

"Zaynie, řekni něco," Harry snad jakoby popotáhl.

Zayn se snažil veškerou svou silou vůle udělat jakýkoliv pohyb nebo vypravit ze sebe aspoň zachrčení. "Mmm," dostal ze sebe jen.

Ozvalo se úlevné vydechnutí.

"Je cajk," slyšel říkat druhý, žensky položený hlas, ale věděl, že patří drobnému chlapci. Louis. Že by ho zrovna Louis byl navštívit mu bylo poněkud divné.

"Pochybuju, že si něco pamatuje," usoudil velmi ztrápeně Harry.

"Nebuď tolik dramatický."

"Je to moje vina," popotáhl znova.

Louis si povzdechl, "no tak Hazz, bylo to v afektu."

A pak Zaynovi náhle prolétla hlavou vzpomínka. Byl to Harry jak mu dává pěstí. V duchu si nadával, že nezná všechny spojitosti.

"Kolik máš času?"

"Pár minut maximálně," povzdechl si drobný brunetek.

"Moc mě to mrzí, Lou."

"Nemůžeš za to, to ten Payne," zasyčel nenávistně. "Musel to být on."

Ach, Payne. Samozřejmě, že v tom celém měl prsty ten svalnatý fotbalista jehož slovník nesl méně slov než měl prstů na rukou, z toho polovinu sprostých.

Chvíli se přehraboval ve své hlavě snažíc se vytáhnout z útrob svého mozku co nejvíce vzpomínek.

Pamatoval si, jak se po novém roce vrátil do školy celý pomlácený a zneužitý.

"Jsi v pohodě," optal se Harry téměř okamžitě, co vpadnul do jejich pokoje.

Od té menší hádky o štědrý den si neposlali jedinou esemesku a oba se rozhodli hrát nedostupné avšak brunet nedokázal mlčet při pohledu na Zaynovu tvář.

"Jo jasně," odsekl jen.

Pamatoval se, že se ještě dlouhou dobu po tom nebavili, ale že by padaly pěsti bylo téměř nepravděpodobné. A proč i přes to měl ten blbý pocit.

"Zayne!"

"Co je."

Harry si ho odchytil těsně po svém poledním tréninku. Býval by prostě odešel, ale jeho nejlepší přítel vypadal tak otřeseně.