is this heaven?! h.s.

17.

Probudil mě smích, který se do pokoje dostával pootevřenými dveřmi. Nechtělo se mi  z příjemného sametového povlečení vylézt, ale umírala jsem zvědavostí, co se tam dole děje.
   Seběhla jsem schody a zamířila do obýváku. Na sedačce seděl Louis s Hailey a taky moje a Harryho rodiče. „Zlato, ahoj!" přiběhla ke mně moje mamka a svírala mě v objetí. Po chvíli se přidal i táta a Harryho rodiče. Trošku mě to vyděsilo, tolik lidského kontaktu s lidmi, které vlastně neznám, i když své dětství si vybavuji. I všechny city, co mám se svými rodiči spojeny.
   Proč to u Harryho nejde? Co se mi to stalo, že mám takový okno? Kdy se tohle všechno spraví?
Věnovala jsem jim úsměv a Harry ke mně přistoupil a dovedl k pohovce. Sedl si vedle mě a ostatní v místnosti mě zahalili otázkami: „Jak se cítíš? Vyspala ses dobře zlato?" tázala se ustaraně mamka. „Jo, asi v pohodě," odpověděla jsem nejistě, ale na tváři jsem vykouzlila malý úsměv, aby se na víc nevyptávali. „Už jsi si vzpomněla na nějaké věci?" zeptala se starostlivě Harryho mamka. „Ano, na pár věcí ano. Občas, když třeba procházím nějakou místností nebo vidím nějakou věc, vybaví se mi vzpomínky na ta místa či věci s tím spojená," vysvětlila jsem a doufala, že se nebudou ptát do podrobna, protože jsem neměla potřebu jim povídat o prvním sexu s Harrym v tomhle domě. Harry asi vycítil, že mi to není moc příjemné, a proto svoji ruku položil okolo mých ramen a jemně mě hladil. Ucítila jsem divný pocit v břiše. Že by motýlci? To asi ne, spíš jsem byla nervózní.
Konverzace se naštěstí přesunula na Harryho a jeho tour. Samozřejmě to bylo stále spojeno se mnou, jelikož řešili, zda se mnou Harry zůstane a zruší celou tour nebo pojedu s ním, ale mě se na nic nevyptávali. Dozvěděla jsem se, že už vlastně tour odložil, kvůli tomu, že jsem byla těhotná a potom v kómatu a že na něj jeho tým tlačí, aby už vymyslel nové termíny.
„Opravdu přemýšlím nad tím, že bych to zrušil, ale Jeffovi se to moc nelíbí," řekl Harry a já se na něj udiveně podívala. „Si blázen? Zrušit celou tour kvůli mně? Vždyť se ani neznáme," vyhrkla jsem. Řekla jsem to docela rázně a nahlas.
Já blbka, co jsem to vypustila z úst? Známe se, sakra dobře se známe, jen já si nic nepamatuju.
V jeho očích jsem uviděla záblesk bolesti. „Promiň, já..." omluvila jsem se a co nejrychleji to šlo, jsem odešla do ložnice. Plácla jsem sebou na postel a přemýšlela nad tím, co jsem řekla.
Od té doby, co jsem se vzbudila a zjistila, co se mi stalo, se snažím své myšlenky urovnat, ale jaksi to nejde, když zážitky, s nejspíše nejdůležitější osobou mého života, v mé hlavě momentálně nejsou a vybavují se mi šnečím tempem. Mám spoustu nezodpovězených otázek a to mě uvádí do šílenství. Kvůli mé nevědomosti ubližuju lidem, u kterých vím, že mi na nich má záležet.
Uslyšela jsem klepání na dveře. Rychle jsem se posadila na postel a z úst mi vyšlo tiché: „Dále." Čekala jsem, že to bude Harry, ale byla to moje mamka. Byla jsem ráda, že přišla ona, Harrymu bych určitě zase ublížila.
„Zlatíčko, co se děje?" zeptala se ustaraně a mně se začaly oči plnit slanou vodou. „Mami, já..." zadrhla jsem se a kapičky slz začaly smáčet mé tváře. Nedokázala jsem je zastavit. Mamka mě hladila po vlasech a šeptala konejšivá slova. Bolelo to, tak moc to bolelo. Ten pocit, že někomu, na kom by mi mělo záležet, ubližuju tím, že si nic nepamatuju.
___

   Probudily mě paprsky slunce zářící skrz žaluzie do postele. Podívala jsem se na budík na nočním stolku, který ukazoval půl jedenácté. Nervózně jsem seběhla schody a instinktivně si to zamířila do kuchyně. U stolu seděl Harry a v ruce držel telefon, na kterém něco dělal.
   „Dobré ráno," prolomila jsem ticho v místnosti a zůstala stát mezi dveřmi. „Dobré," zvedl Harry hlavu a vytvořil nucený úsměv. Divím se, že se o něco takového vůbec pokusil. Musí být zklamaný a smutný.
   „Harry ten včerejšek," zasekla jsem se, „je to pro mě strašně těžký chápeš. Strašně pomalu si na cokoliv vzpomínám a hlavně na zážitky s tebou. Dej mi čas a prostor a uvidíme, zda si vzpomenu," nečekala jsem, že to zvládnu vyslovit bez jakéhokoli hysterického záchvatu.
   „Zlato, já to chápu. Víš, včera mě to zaskočilo a omlouvám se, že jsem za tebou nešel, měl jsem jít. Odteď jsem tady pro tebe vždycky. Cokoliv budeš kdykoliv potřebovat, jen řekni a já to zařídím," ujistil mě a já měla nutkání ho obejmout. Bylo to od něj tak hezké, že mi nabízel pomoc, i když to byla asi samozřejmost, když jsme manželé.
Stoupl si a šel mým směrem. Roztáhl paže a také mě chtěl obejmout. Pomalu jsem se k němu přitiskla a čekala na ten hřejivý pocit bezpečí, ale on se nedostavil. Už zase! Necítila jsem žádné kladné emoce ve spojitosti s ním.
Odsunula jsem se a Harry si všiml mého smutného výrazu. „Promiň, jestli to bylo moc..." „Ne, já jen...v pohodě," odpověděla jsem rychle a namířila si to do ložnice.
Nemůžu mu přece říct, že k němu nic necítím, je zatím moc brzo. Musím čekat, určitě se mi další věci vybaví a s nimi se navrátí i city k Harrymu.

tak po dlouhé době další kapitola. už jsem dlouho nepsala a vyšla jsem ze cviku (nebo jak se to říká :D). doufám, že tato kapitola není moc zmatená, a že se v ní trošku vyznáte. sama se ve vyjadřování myšlenek a citů Khloe k Harrymu zamotávám, a tak doufám, že se to dá pochopit.
mějte se hezky. x