Nerozdělí nás!

1.

Ráno mi zvoní budík o půl deváté, vypnu ho a jdu se obléct. Nad oblečením nijak zvlášť nepřemýšlím, prostě vezmu to první, co mi padne do ruky. Dnes to vyhrálo obyčejné bílé tričko a klasické modré džíny se širokým černým páskem. Po převléknutí zamířím rovnou do koupelny, kde si vyčistím zuby. Zaměřím se na své světle hnědé vlasy, které jsou vždy po ránu rozcuchané. Aspoň rukou se je snažím nějak upravit. Přichází na řadu moje oblíbená část dne a to je výběr vhodného místa na snídani. Chvíli přemýšlím a nakonec se rozhodnu pro Starbucks. Nandám si ještě kšiltovku, sluneční brýle a chystám se vyrazit, u spodních dveří paneláku se ale zarazím.

Sakra, nemám peněženku! Rychle si pro ní doběhnu zpátky do bytu, akorát mi nějakou chvíli trvá, než ji vytáhnu z šuplíku. Mám už snad všechno, takže jsem připraven vyjít.

Ve Starbucksu si objednám své oblíbené Latté s příchutí karamelu a k tomu vafle. Než mi to obsluha přinese, čekám u stolu a prohlížím fotky na instagramu. Bohužel to, aspoň pro mě, není zábava na dlouhou chvíli.

Naštěstí se už objevila mladá servírka. ,,Takže jedno Latté a wafle." usmívá se na mě, zatímco pokládá objednávku na stůl. Úsměv, který ji věnuju já, je dost chabý. Vím, že je to divné, ale už odmala mám problém se normálně usmát. Můj úsměv buď působí: ironicky, komicky, nebo jako z donucení.  Přestanu nad tím přemýšlet, protože se chci aspoň v klidu najíst. Bohužel mi to přeruší vyzvánění mobilu a na displeji se zobrazí číslo mého šéfa.

Okamžitě odložím vafle a přiložím si mobil k uchu. ,,Dobrý den." pozdravím a zdá se, podle hlasu, že má šéf dobrou náladu. ,,No nazdar, Adame. Potřebuju, aby ses co nejdřív zastavil u mě v kanceláři. Mám pro tebe úžasnou zprávu." oznámí mi a hned to položí.

Rád bych se z toho radoval, jenže si uvědomuju, že většina lidí si pod pojmem dobrá zpráva, představí něco úplně jiného, než já. Dojdu k baru zaplatit peníze za snídani a hned potom vycházím vstříc své každodenní práci.

Pracuji jako druhořadý spisovatel, pro jedno druhořadé nakladatelství. Zatím jsem vydal dvě knihy, které se mi ale nezdály nic extra. Kdyby se mě někdo ptal, jak jsem se k tomu vlastně dostal, nejspíš by má odpověď zněla: nevím. Protože já vážně nevím. Můj život je jedna dlouhá trasa, kterou vlastně ani já neřídím. Prostě jen proplouvám různými situacemi, které mi život postaví do cesty a ani nevím, kam ta cesta míří.

Šéf měl na tváři úsměv a v kanceláři ani nebyl sám. Druhý muž měl na tváři také úsměv a oblečen byl, jakoby se hned potom chystal na nějakou hodně důležitou slavnost. ,,Tak tady ho máte." pronesl můj nadřízený a chytl mě kolem ramen. To obvykle nedělal, takže se muselo stát něco vážně velkého. ,,Gratuluji Vám, pane Vuku." řekl mi ten neznámý muž a potřásl mi rukou. ,,A k čemu přesně?" zeptal jsem se poněkud nechápavě. ,,No přece k těm vašim knihám, četl jsem je obě a přijdou mi geniální. Opravdu úžasný, originální." vysvětlil mi a šéf se ho rozhodl doplnit. ,,No a tak nás s panem Grossem napadlo, že bys napsal jednu knihu pro něj. Teda vydávala by se přes naše nakladatelství, ale pan Gross by ji rád podpořil." nevěřil jsem, že se se šéfem na něčem shodnem, ale musel jsem uznat, že tohle byla po dlouhé době skvělá zpráva. ,,No jasně a o čem by měla být?" zeptal jsem se. Po jeho odpovědi to ovšem už tak skvěle nevypadalo. ,,O lásce. Představuju si nějaký složitý a originální román, v podobné formě jako vaše předchozí knihy. Nechci po vás, aby jste nějak měnil styl vašeho psaní právě naopak..Něco jako...." dál už jsem ho přestal vnímat.

O lásce? Já mám napsat knihu o lásce? Troufám si říct, že jsem chytrý a vím spoustu věcí, vyznám se ve spoustě sférách, oborech a tak dále. Ale pravdou bylo, že o lásce nevím nic. Ve svým životě jsem měl doteď tak dva vztahy. Přitom ani o nic nešlo, jelikož ten první byl ve školce a ten druhý bych ani nenazval vztahem. Byla to z většiny jen internetová komunikace. Moje matka věří tomu, že ta pravá se jednou určitě najde, tak naivní já vážně nejsem. Kvůli kamarádům jsem si musel pár zkušeností dovymyslet, jenže vymyslet historky pro opilý kámoše a vymyslet poutavý zamilovaný román, v tom je sakra rozdíl. Pak tu byli lidi, co věřili tomu, že jsem gay. V jednu chvíli jsem na to taky myslel, ale došlo mi, že je to blbost. Já protože jsem realista si myslím, že mám prostě smůlu a že ten, kdo je nahoře mi očividně nechtěl dopřát žádnou radost. Jo byly období mého života, kdy mě to fakt štvalo, například, když se na střední všichni bavili o svém poprvé a já se musel jen trapně usmívat. Oni mě pak uklidňovali, že mě to taky čeká a já se zase usmíval a přikyvoval. Jenže pak tu byly ty druhý chvíle, ty když jsem vídal zamilovaný páry, ať už na ulici, nebo v seriálech. Taky se mi stávalo, že se mi fakt líbila nějaká holka, tak moc, že si troufám říct, že jsem do ní byl i zamilovaný. Bohužel pro mě to většinou byla Americká herečka, u které byla téměř nulová šance, že bych se s ní někdy potkal, natož aby o mě měla zájem. Jenže přesně tohle, tyhle chvíle byly horší, už to nebyl jen pocit trapnosti, byl to pocit, že vám něco chybí, pocit kdy vás bodne u srdce a vy cítíte jen prázdno.

Seděl jsem v křesle a přemýšlel, co budu dělat. Šéf mi dal dva měsíce, dva měsíce na to abych sepsal nejúžasnější knihu svého života. Pak mi to najednou došlo, to jak jsem začal psát. Už jako dítě jsem si vytvářel příběhy. Třeba když se mě někdo zeptal, jak bylo ve škole, já si vytvořil vlastní historku toho, co se stalo, jen aby to nebylo tak nudný a taky proto, že jsem si nemohl prostě pomoct, rád jsem přetvářel realitu. Tak proč to neudělat i teď, proč nevymyslet zamilovaný příběh? Popadl jsem notebook a začal psát.

Asi po třech hodinách usilovného přemýšlení jsem to ale vzdal. Proč sakra dokážu lhát v tolika věcech a v lásce to nejde? Pak mi to došlo, možná by mi pomohlo vrátit se zpátky na začátek celé své cesty. Bylo rozhodnuto, zítra odjíždím za rodiči do své rodné vesnice.